- 30. 5. 2026 "Nikdy jsem nezažila nic víc přikrytého," říká dokumentaristka Jana Škopková o vyšetřování tragédie na Filozofické fakultě z prosince 2023. Také bývalý dramaturg ČT Jan Štern hovoří o nebývalém tlaku zarazit natáčení dokumentu o policejním zásahu a podivuje se nad nejasnostmi okolo této kauzy. My zběhlejší v soudobé konspirační realitě zase tak překvapeni nejsme. Už jsme si zvykli, že jisté zásadní události posledních let provázejí podivné manévry, "nepochopitelná" selhání, mediální ticho i umlčování svědků. Jsem rád, že po 2,5 letech mlčení se někteří novináři probouzejí ze spánku a pokládají nepříjemné otázky. Bylo by také načase, kdyby si vše poskládali do souvislostí a ptali se, proč u incidentů podobného typu nikdo z těch, kdo údajně "selhal", nikdy nenesl žádnou odpovědnost?
Novinářské mlčení o průběhu masakru na pražské fakultě je dokonalou ukázkou charakteru a servility našich "elitních" pisálků. Událost, která otřásla celou společností a v níž zůstává spousta nevyjasněných otázek, je pro ně dávno uzavřenou záležitostí. Vrtat se v ní dnes pro ně nemá žádnou cenu a bojí se jí dotknout, aby se nedostali do problémů. Zkoumání každého jednotlivého detailu totiž hrozí skandálem. Jednou se vymluví na citlivost tématu, pak zase na ohledy vůči pozůstalým; po letech se dovídáme, že si vlastně nechtějí rozházet dobré vztahy s policejním prezidiem a milovaným Vítkem Rakušanem. Když se jim jakýmsi nedopatřením podaří odhalit zásadní informaci, která celou událost staví do zcela jiného světla, ze strachu z možných následků se raději nechají umlčet.
Z rozhovorů s dokumentaristkou i ex-dramaturgem z ČT je cítit zklamání z toho, že téměř nikdo z novinářské obce zatím neměl odvahu vrhnout se do skutečné investigativní práce a zabývat se nejasnostmi okolo tragédie, ale já vlastně nevím, čemu se oba diví. Copak si nepamatují, jak hned po události novinářská obec špinila každého, kdo si dovolil vyjádřit pochyby o oficiální verzi nebo jen chtěl znát odpovědi, co se to vlastně na fakultě stalo? Místo toho, aby sami pátrali a denně přinášeli vlastní zjištění, dehonestovali a udávali na policii lidi, kteří na síti zveřejnili svůj pohled na věc. Ve svých médiích nechali promlouvat takzvané "uznávané autority" typu Bohumila Kartouse, který zaníceně hovořil o tom, jak tito pochybovači ohrožují celou společnost šířením nedůvěry v policii a autority českého státu. Jak chcete v tak hysterické atmosféře dělat seriózní žurnalistiku?
Nevím, z čeho pan Štern odvozuje potřebu zachovat veřejnoprávní zpravodajství, když sám přiznává, že "redakci Reportérů ČT téma zásahu na FF UK vůbec nezajímá" a jiní novináři (jako paní Škopková) začali o tragédii na fakultě natáčet investigativní reportáže až poté, co ČT opustili. Když redakce ČT natočila rozhovor s matkou zabité studentky, ze "správné strany" novinářského tábora se ozvaly rozhořčené hlasy, že toto do veřejnoprávní televize nepatří, je to bulvarizace veřejného prostoru a hra s emocemi. Se stejnou zuřivostí reagovali na pokusy pátrat po rodinném zázemí vraha, jeho motivaci a zcela vážně bylo "doporučováno", abychom nezmiňovali ani jeho jméno! Jednou byla důvodem ochrana osobních údajů (!), jindy zase možná inspirace pro další vraždící maniaky. V jeden okamžik dokonce matka i sestra vraha údajně "po konzultaci s policií" vyhrožovala žalobou za "špinění dobrého jména rodiny" (!) jistému lokálnímu politikovi, který se v případu příliš vrtal. Nepamatuji, že by kterýkoliv masový vrah v minulosti požíval tak silné ochrany osobnosti ze strany médií, policie a jimi zpracované veřejnosti.
Z těchto i mnoha dalších indicií muselo být i pologramotnému presstitutovi jasné, že nemá co do činění s běžným kriminálním případem, ale že nitky vedou hodně vysoko. Než by vyvolali vlnu další vlnu nepříjemných otázek, raději některá fakta zamlčeli, aby se nedostali na tenký led a náhodou neodhalili cosi více. Pokud některé podezřelé detaily bijí do očí tak, že je nelze ignorovat, nesměle připustí, že šlo o selhání policie, i když to v kontextu události vůbec nedává smysl. Některá tato "selhání" byla v tomto případě tak zvláštně systematická a navazující na čin údajného pachatele, že spíše připomínají koordinovanou akci.
Kdekdo se podivuje nad "chybami" zasahujících policejních jednotek, jimž pachatel unikl doslova o vteřiny, nad neschopností zaměřit polohu jeho mobilu a nepochopitelnými rozpory ve verzích události, vypouštěnými na veřejnost. Nikdo nechce za žádnou cenu připustit, že nemuselo jít o selhání, ale o záměr.
Policejní manévry, odehrávající se v rámci cvičení zásahu proti aktivnímu střelci, probíhajícím ve stejném okamžiku ve vedlejší ulici (jak předvídavé!) je pro ně nesouvisející událost, i když právě ono cvičení mnohé osvětluje (mj. třeba uzavřené únikové cesty). Vypadá to, jako by na místě zasahovaly různé skupiny jednotek, které byly kýmsi záměrně mateny a přesouvány pokaždé jinam, než se nacházel střelec. Vyvolává to dojem, že každé jednotce byly poskytovány odlišné, ne-li protichůdné informace, aby se žádná z nich nedostala včas na místo a útok mohl být dokončen. Některé zprávy popisují, jak se jedni policisté spoléhali na práci těch druhých, zatímco ti druzí dostali zcela jiné rozkazy. Mnozí příslušníci, účastnící se cvičení se stejným scénářem o ulici vedle přiznávají, že měli po odvolání do "reálné" akce problém rozlišit, zda se jedná o skutečný zásah, nebo jen pokračování simulace. Je pak snadné tragédii svést na "policejní selhání", aniž by se někdo ptal, jestli vůbec bylo v moci policie včas zasáhnout.
Přiznané-nepřiznané policejní cvičení za rohem Filozofické fakulty, kde řádil střelec, se vůbec prolíná i jinými podivnostmi případu. Například (ne)schopností lokalizovat jeho mobil ve chvíli, kdy se ukrýval ve 4. patře univerzity, čímž se zaobírá jeden díl seriálu Jany Škopkové. První lokalizace totiž přivolanou jednotku posílala do Pařížské ulice, půl kilometru od fakulty. Otázka zní: čí mobil vlastně policii operátor hlásil jako přístroj podezřelého? Cvičení jednotek zásahového systémy bývají přece často koordinovány i s jinými institucemi - mj. s mobilními operátory. Byla to skutečně chybná lokalizace, nebo operátor pouze dle předchozí dohody zahlásil dohodnutou osobu - figuranta ze simulace z Pařížské ulice?
Není to žádná spekulace, když si přečteme, jak reagovali operátoři tísňové linky na první telefonáty o střelbě: "A to je nějaké cvičení, nebo je to doopravdy?" ptal se operátor ženy, která byla v budově Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a ohlašovala střelbu. "Já nevím, jestli tam třeba nemají nějaké cvičení a nedostali za úkol psát SMSky na policii a on to třeba nějakým způsobem omylem nepíše vám," říkal ženě do telefonu. Je zcela zjevné, že operátoři na tísňových linkách měli o probíhajícím cvičení povědomí, jinak by takto nereagovali. Skrýt reálný útok za cvičení, aby zprvu nešlo rozlišit realitu od simulace, zpomalit tím reakci záchranných složek, načež tuto opožděnou reakci prohlásit za "selhání", je ideální způsob realizace státního teroru, který otřese společností.
Nejjednodušší způsob, jak provést útok pod falešnou vlajkou, je uspořádat vojenské cvičení, které simuluje právě ten útok, který chcete provést.
Kapitán Eric H. May, bývalý důstojník vojenské rozvědky americké armády
Opakované lhaní, překrucování faktů, neustále pozměňované verze průběhu události, přičemž nikdo nenese za nic odpovědnost - naopak: všichni zainteresovaní vytěžili ze svých "selhání" ještě větší prospěch. U akcí tohoto typu je to skoro tradice. Kolikrát jsme už toho byli svědky? Namátkou: po útocích z 11. září 2001, kdy odpovědní činitelé vlády, bezpečnostních složek a tajných služeb USA nikdy nenesli odpovědnost za svá "selhání" a smrt tisíců občanů při útocích na strategické objekty v New Yorku a Washingtonu. Všichni zůstali na svých místech, nikdo nerezignoval, nikdo nebyl odvolán, naopak získali ještě větší vliv a byly jim uděleny ještě rozsáhlejší pravomoci než dříve.
Druhou namátkou: po masakru v Izraeli ze 7. 10. 2003. Pamatujete, jak tehdy naivní média předvídala, že Netanjahu ponese důsledky a jeho politický pád je blízko? Ani náhodou. Stejně tak neponese nikdo odpovědnost u nás za "selhání" a hromadu mrtvých a zmrzačených z 21. 12. 2023.
Trefný je postřeh pana Šterna, když ironicky pochválil "PR marketing policie a Ministerstva vnitra, který jim vyšel znamenitě, neboť se jim před veřejností dokonale podařilo nejasnosti a rozpory kolem zásahu zakrýt tak, aby se nedostaly do povědomí natolik, aby to budilo pozornost, a aby se určitým osobám podařilo přežít." Jen bych doplnil, že až se nám celá skládačka poskládá dohromady, zřejmě zjistíme, že ony nejasnosti a rozpory byly vytvářeny záměrně, aby zakryly vinu a podíl na tragédii ze strany právě těchto zainteresovaných.
I když nová dokumentární série Jany Škopkové (Minisérie Vina) o událostech z prosince 2023 opomíjí některá důležitá fakta, přesto je to konečně první významný příspěvek o tragédii od profesionální novinářky a čtenářům doporučuji zhlédnout. Po 2,5 letech konečně vidíme některé autentické záznamy z pouličních kamer i policejní dokumentace, což se cení. Proč jsme se těchto záběrů za celou dobu nedočkali od novinářů, kteří se chlubili přístupem do policejních spisů? Jako poslušní pejsci drželi oficiální linii a byli vyklepaní strachy z toho, že by mohli odhalit režimu nepohodlná fakta.
K tématu pro připomenutí:
České 11. září plné náhod a omylů: Policejní cvičení, které se proměnilo v teror
Útok na pražské fakultě: Krizové cvičení systému NWO, druhé dějství
Orwellovské kýble nenávisti a teror myšlenkové policie ve jménu pravdy a lásky
Rubrika Stručně a jasně z období po událostech z prosince 2023 (čtěte odspodu stránky dle časové posloupnosti)
15. 5. 2026 Nemusí nám být zrovna do smíchu, ale zvládat absurdity dnešní doby s vážnou tváří prostě nelze. Než se snažit pochopit fungování tohoto světa s jeho ujetými principy a potrhlými zákonitostmi, je někdy lepší se tomu všemu vysmát. Co jiného zbývá, chcete-li přežít v duševním zdraví? Možná jste již narazili na web Degener, který náš planetární blázinec se všemi trapnostmi a naschvály pravidelně glosuje. Původním záměrem autora byl zřejmě čistě satirický magazín, ovšem svému poslání se každým dalším článkem zpronevěřuje. Důvodem je fakt, že svět čím dál více připomíná cosi mezi lágrem a cvokhausem, kde nikdy nevíte, co je vtip a co myšleno vážně. Pokud chcete věrně popsat realitu, podobným svízelům se nevyhnete.
"Jak dlouho ještě bude realita šílenější než satira?", ptá se autor v jednom článku a sedí to jak prdel na hrnec. Jakmile se začtete do zdejších příspěvků, budou vám nejprve připadat jako milá humorná nadsázka, ale vzápětí vás smích přejde, když si uvědomíte, že přesně v tomhle tady žijeme. Rozdíl se někdy stírá do takové míry, že nevíte, zda čtete satirický článek, nebo úřední dokument. Mám silné podezření, že příspěvky na Degeneru citují z oficiálních příruček pro řízení státu a ovládání obyvatelstva. Pokud jej čtou někteří vlivní lidé či politici, mohou se vyděsit, odkud tento materiál unikl.
Příkladem je článek o fungování našich úřadů a principu "fluktuace" zdejších pracovních sil. Obětí procedur "zeštíhlování" bývají pravidelně poctiví zaměstnanci bez správných kontaktů; ti spříznění a dosazení shora si svá místa pochopitelně vždy udrží i přes řeči o nevyhnutelné redukci byrokratického aparátu. Jaký humbuk se kolem toho dělá navenek, rozebírá článek téměř bod po bodu. Pro politické začátečníky lze případně využít celou škálu dostupných výmluv, proč se něco zase nepodařilo.
I ten, kdo nesnáší teorie spiknutí, může být překvapen, že sám je členem jistého tajného spikleneckého klubu, a to plátců státního dluhu. Takový nevěřící Tomáš si určitě vybaví, kolikrát za život se už vyděsil, že jemu a jeho rodině vyhrožuje mafie, aby následně zjistil, že to je ve skutečnosti Finanční úřad. Anebo obyčejný exekutor. Každý si v tu chvíli vydechne úlevou, že žije ve svobodném světě s rovnými podmínkami pro všechny.
Dnešní doba je velmi dynamická a každou chvíli přináší nějaké změny. Musíte být neustále ve střehu, abyste se nedostali do problémů. Nové normy hlásají zákaz propagace všemožných symbolů, o nichž ani netušíte, že je máte doma v šuplíku. Kdyby je u vás objevil někdo z Ministerstva pro přepisování historie, musíte se tvářit, že vůbec nejsou vaše a musel vám je do bytu nastrčit nějaký třídní nepřítel. Podezření z náklonnosti k totalitním režimům na vás zůstane i tak. Svůj hřích můžete odčinit pravidelným vyvěšováním vlajek našich nových přátel na věčné časy. Ale tentokrát těch správných, modrožlutých, sakra!
Absence hodnot a charakterová pružnost nové (de)generace jsou témata, jimž věnuje Degener velkou pozornost, i když článek srovnávající mládež před lety a dnes může někomu připadat jako příliš zobecňující (protipóly zmiňovaných lidských povah a existencí bychom našli tehdy i dnes).
Ovšem příspěvek Láska a vztahy přes API tak dokonale vystihl mé sousedy, až mám obavu, aby autora nežalovali za průlom do soukromí. Celé dny i víkendy prosedí doma a buď sjíždějí sociální sítě nebo chlastají a spí. Ven vychází v průměru jednou za dva dny nakoupit takzvané základní potraviny (=chlast a cigarety), o čemž je zpraven celý barák, neboť jejich odchod pravidelně provází kravál a několikeré třísknutí dveří. Po příchodu z "nákupu" opět vší silou na pětkrát zabouchnou dveře a na několik hodin je podezřelé ticho. Jakmile se proberou z kocoviny, celodenního scrollování po síti a nakupování na e-shopech, začnou po sobě řvát. On ji oslovuje "Kundo, vypadni", ona mu na oplátku říká "Ty hovado" (kdo bydlí v paneláku, může potvrdit, jak dobře jsou slyšet zvuky z vedlejších bytů, zvlášť když někdo řve při otevřeném okně.). Před okolím se přitom tváří jako dvě hrdličky a profily na sociálních sítích mají plné fotek z dovolenkových resortů, kde nikdy nebyli.
Když o mých sousedech píše i Degener, asi to nebude náhoda. Zřejmě půjde o široce preferovaný životní styl. Je skoro příznačné, že tak přesný popis chování digitální generace můžeme vyčíst ze satirického webu. Jistě, v historii to není poprvé, kdy humor reflektuje realitu daleko pravdivěji než oficiální propaganda. Vlastně mě ani neudivuje, že mimo nepatrné části sociologů se tím ve "veřejném prostoru" zabývá málokdo. Podívejte se třeba, kolik falše a přetvářky je v literární i filmové tvorbě. Nerozumím oblibě stupidních "románů ze života" spisovatelů typu Hartla nebo nekonečných televizních seriálů "o vztazích" se zcela nepravděpodobnými příběhy a dialogy vařenými z vody. Je z nich na hony cítit, jakými zoufale šedými, nudnými a bezstarostnými životy ve zlatých klecích žijí jejich autoři a autorky. U autentických scén ze skutečného života nehrozí nuda a pocit trapnosti ani vteřinu.
Možná jsem udělal chybu a místo zpravodajsko-publicistického magazínu jsem si měl založit satirický web. Kdybych to tedy uměl tak dobře jako Láďa z Degeneru. S humorem jde opravdu všechno snáz. K čemu zdlouhavé analýzy, když stačí jen strohý popis každodenních trapností, a lidi se řežou smíchy. Představte si třeba, že jste mainstreamový novinář a máte napsat seriózní článek o tom, jak génius Bill Gates, který chce vyléčit lidstvo svými vakcínami, nakazil vlastní manželku pohlavní chorobou. Nemyslitelné. Udělejte si z toho srandu, čtenáři se zasmějí a jednomu ze sta to dojde - a uvědomí si, že tady něco nehraje. A možná se začne probírat z letargie. Svět viděný přes satiru se zdá jako účinnější způsob, jak lidi probouzet.
Dokud si můžeme dělat srandu, je to ještě dobré. Vždyť víte, k čemu to tady všechno spěje.
7. 5. 2026 "Nechceme, aby vláda a politici vlastnili média. Chceme, aby v době krize bylo nějaké médium, na které se můžeme obrátit a věřit mu. Chceme pustit televizi a mít jistotu, že tam nikdo nelže," prohlásila studentka Tereza na demonstraci proti plánům převést financování veřejnoprávní televize a rozhlasu na státní rozpočet. Zní to hezky a také bych si to přál. Proč ale tato média, dosud financovaná poplatky běžných občanů, pravidelně v době krize selhávají a podléhají vládní propagandě? Nejsou přece ve vlastnictví státu a měla by být nezávislá. Problém asi nebude ve způsobu financování, ale v samotném smyslu existence celoplošných médií jako nástrojů masové indoktrinace. Není vlastně jedno, zda si lidé své ohlupování platí povinně, nebo to za ně zatáhne stát ze "svého" rozpočtu?
Idea nezávislých veřejnoprávních médií je krásná. Bylo by fajn mít sdělovací prostředky, na něž bychom se mohli v těžkých dobách spolehnout. Takové, které by dokázaly rozkrýt mocenské lži a manipulace a postavit se za práva obyčejných lidí proti zájmům mocných. Když se však zpětně ohlédneme za nejvýraznějšími událostmi posledních třiceti let (11. září 2001, agrese proti Iráku, ekonomická krize 2008, řízená migrace do Evropy, covidová "pandemie", důsledky války na Ukrajině a situace na Blízkém východě), veškerá média hlavního proudu, včetně veřejnoprávních, vždy jen papouškovala oficiální linii a zastávala postoje mocných. Nejzřetelněji to bylo znát během "covidu".
Na média veřejné služby jsme se v době globální koronakrize mohli spolehnout akorát v tom, že budou s ohromným nadšením podporovat represe proti vlastním občanům a nikdy nebudou pátrat po příčinách a skutečných strůjcích "pandemie". Od rána do večera se z jejích tlampačů ozývaly povely, výhrožování tresty za nedodržování vládních nařízení a strašení nákazou a smrtí: nasaďte si náhubky, postavte se do řady na testy, jděte se očkovat, nevycházejte ven, nepohybujte se ve svém okolí, izolujte se od vlastních rodičů, omezte lidská práva.
Především Česká televize a Český rozhlas svým vlastním koncesionářům znemožňovaly jakoukoli diskusi a volaly po perzekucích lidí, kteří odmítali poslouchat státní pravdu nebo měli jen jiný názor. Nenašli bychom dokonalejší příklad instituce, na niž jsme se v době největší globální krize nemohli ani trochu spolehnout. A která stavěla vlastní občany proti sobě navzájem ve prospěch záměrů mocných.
Rozhodně nechci odsuzovat vše, co na ČT a v ČRo vysílají. V jejich nabídce najdete i velmi užitečné a kvalitní programy. Kritici veřejnoprávních médií často ztotožňují celou instituci s redakcemi zpravodajství ČT a ČRo, které jsou nejvíce na očích a bohužel svou jednostrannou propagandou a agresivní zaujatostí ve prospěch jediné možné pravdy zastiňují ostatní produkci. Zpravodajské budovy v televizi a rozhlase vůbec představují svět sám pro sebe. V každém novináři, který se ocitne v těchto prostorech na pozici jednoho z článků vlivné mediální mašinérie, musí zdejší pobyt vzbuzovat pocit jakési výlučnosti a elitářství (obzvlášť v pražském prostředí).
Takový novinář cítí sounáležitost se stávajícím systémem, podporuje režim jako ostatní členové správně orientované redakce a je loajální k moci, neboť touží v této vybrané společnosti setrvat co nejdéle. Proto se nedivte, kolik je u nás novinářských tajtrlíků, jimž je dovoleno ovlivňovat veřejné mínění třeba po několik desítek let. Na tyto "etalony veřejnoprávnosti" se můžete za všech okolností spolehnout, že se budou chovat jako poslušní pudlíci mocných. Pokud celá léta vzývali tzv. západní hodnoty, EU, NATO, podporovali USA v jejich válečných eskapádách od napadení Jugoslávie, přes Irák až po Libyi, budou podporovat i covidový teror, cenzuru na internetu a vypínání nepohodlných webů, izraelskou genocidu v Gaze i dodávky zbraní na Ukrajinu.
Spousta našich spoluobčanů je šťastná, že si může jako "veřejnou službu" platit novináře, posluhující cizím zájmům proti sobě samým. Rádi se nechávají zavírat do lockdownů, instalují si do mobilu špiclovací appky, poskytují "trasování" každého svého pohybu a přitom si pochvalují veřejnoprávní bojovníky, jak za jejich peníze povzbuzují státní orgány, ať ještě přitvrdí represe nad nimi samotnými. Zvláštní druh masochismu.
Je zbytečné bavit se o nezávislosti veřejnoprávních médií. Politická moc a různé vlivové agentury si v nich během posledních 30 let, za pomoci osob průběžně dosazovaných do různých poradních a kontrolních orgánů, vytvořily tak obrovský vliv, že i rozhodování o maličkostech běžného provozu má vždy pod palcem někdo, kdo je "kamarád" s někým nahoře. Diskuse se točí na banalitách, zda do ČT patří pořady o vaření, pečení nebo tancování, což je jen odpoutávání pozornosti od pravé podstaty fungování celoplošných médií. Pořady tohoto typu zde byly a budou vždy, bez ohledu na to, které loutky si mocní navolí do všemožných televizních a rozhlasových "rad" a odkud se tam budou sypat peníze. Podstatný je správný výběr kádrů, aby se směřování televize a rozhlasu neodchýlilo z nastavené hodnotové orientace.
Proto jsou v tolik propírané redakci zpravodajství ve vysokých funkcích ředitelů zpravodajství a vedoucích vydání rozmístěni "ostřílení" novináři z "hodnotových" médií typu Respekt nebo Deník N, jako jsou Marjanovič, Gibiš, Szántó, případně "osvědčené" tváře televize jako Kubal, Fridrich či Mrzena. Tito zaměstnanci se těm nahoře "osvědčili" už od 90. let (Marjanovič), přes "spolehlivé" reportování amerických válek v Afghánistánu a Iráku (Kubal) i podporu covidového teroru (Gibiš a vlastně všichni ostatní).
Ti, kdo demonstrují za tzv. nezávislost veřejnoprávních médií, je brání proto, že jim vyhovuje stav, kdy ČT a ČRo fungují jako hlásná trouba současné podoby světa, v níž se cítí relativně spokojení a které chtějí věřit. Stejně tak je brání i politici, pod jejichž kontrolou je vedení televize, "dozorové" orgány i podoba zpravodajství se spřízněnými osobami na důležitých pozicích. Obávají se, že tyto vlivné sdělovací prostředky mohou ovládnout síly z "druhé strany" politického spektra a "neprověřené" osoby, nad nimiž nebudou mít žádnou kontrolu. Nezávislost instituce je v jejich pojetí stav, kdy tuto instituci plně ovládají jen oni sami a jejíž zaměstnanci mohou plnit jen ty úkoly, které po nich vyžadují. Přestože mají poskytovat služby všem občanům.
V jednom z předchozích článků jsem zmiňoval, jak rád jsem kdysi poslouchal rozhlas a víceméně, přes výhrady k zaujatému zpravodajství, vyhledával kvalitní pořady i v televizi. Po období covidových let mě to nadobro přešlo. Hysterický infoteror, který předváděly obě veřejnoprávní instituce - Česká televize i Český rozhlas, byl tak děsivou zkušeností, že nebylo jiného východiska pro zachování duševního zdraví. Pokud má ještě někdo dnes po těchto zkušenostech dojem, že může těmto médiím důvěřovat, není mu pomoci.
Za normálních okolností bych se k demonstracím za nezávislá média s radostí přidal. Můžu se ale spolehnout, že budou stát na straně obyčejných lidí, až globální sebranka zase vyvolá nějakou "nečekanou" krizi? Nebudou nám zase lhát a agresivně nařizovat, ať se jako za covidu vzdáme svých práv a svobod a podrobíme se vládnímu teroru?
Za současného stavu a s jejich dnešním osazenstvem v to můžeme doufat jen těžko.
22. 3. 2026 Není demonstrace jako demonstrace. Když se v našem hlavním městě shromáždí desítky nebo stovky tisíc lidí, musí být nejdřív jasné, zda jde o protest morálně a politicky vyzrálých občanů, nebo se jedná o sebranku nevzdělaných a ukřičených rozvracečů demokratických poměrů. A jaká jiná slovutná instituce to může posoudit lépe, než naše veřejnoprávní Česká televize? Závěr si můžeme udělat porovnáním jejího nadšeného zpravodajství ze sobotní letenské demonstrace s tím, jak ostýchavě a s velkou nechutí pokrývala protest proti Fialově vládě ze září 2022 z Václavského náměstí.
Nejde jen o to, že sobotní demonstraci Milionu chvilek ČT přenášela naživo a doplňovala jej pochvalnými komentáři spřízněných politologů a novinářských kolegů ve speciálním vysílání, což v září 2022 jaksi nebylo "z technických důvodů" možné. Přece si nevpustí do vysílání jakési neprověřené řečníky, kteří by mohli neuctivě kritizovat jejich politické favority. Důležitý je také způsob, jimž budou o jednotlivých demonstracích referovat v dalším zpravodajství. Nejlépe to vidíme při srovnání relací z následujícího dne.
V neděli 22. března 2026 v osm hodin ráno věnovala ČT24 proběhlému srazu na Letné celých úvodních 9 minut vysílání, včetně obsáhlých citací projevů hlavních řečníků i prezentace hlavních bodů protestu v hezkém grafické podobě. Zazněly i reakce politiků, z nichž svým morálním apelem vynikli hlavně Zdeněk Hřib a Vít Rakušan. Stejnou reportáž v plné délce poté ČT omílala po celé nedělní dopoledne.
Když si tuto aktuální relaci porovnáme se zprávami z neděle 4. září 2022 (druhý den ráno po statisícové demonstraci na Václavském náměstí), hned vidíme, že tehdejší protesty nestály zpravodajcům ČT za řeč. V prvních jedenácti minutách relace jste mohli nabýt dojmu, že se žádná demonstrace v hlavním městě nekonala. Přednost dostaly tyto události:
- dění v ukrajinské jaderné elektrárně s nezbytně dotěrným proslovem Zelenského,
- spot o turistech v Českém Švýcarsku,
- nebývale zdlouhavá reportáž o druhém odložení startu rakety NASA k Měsíci, natahovaná o několikaminutový (!) vstup experta na kosmonautiku,
- poté přišla na řadu zpráva o záplavách v Pákistánu,
- následovaná požáry v Kalifornii,
- a pak jsme se dověděli o důležitém rozhodnutím tureckého výrobce dronů o navýšení výroby.
Až po 11 (jedenácti!) minutách zpravodajské relace jsme se mohli dovědět, že nikoli na druhém konci republiky, ale v Praze, téměř pod okny redaktorů ČT, proběhla mohutná demonstrace proti Fialově vládě. Média tehdy široce upozorňovala na dluhy a exekuce jednoho z pořadatelů akce. Snad každý rozumný člověk pochopí, že člověk, který neumí zacházet s penězi, není natolik důvěryhodný, aby mluvil k národu a zasahoval do politiky.
Pořadatel letenské demonstrace z minulé soboty Mikuláš Minář z neziskovky příhodně nazvané Milion chvilek má sice na triku podobné finanční podvody, ale u něj to musíme chápat. Před lety ze svého úctyhodného spolku na oko odešel, aby založil politickou stranu, ale zkrátka to nějak nevyšlo. Šest milionů, které vybral od dobrovolných dárců, už pochopitelně vracet nemusel. Dnešní média s ním solidarizují a tuto defraudaci mu nepřipomínají, i když na ni sama před 5 lety upozorňovala. Ale dnes se to nehodí vytahovat, to dá rozum.
Nemohu posoudit, zda Česká televize svým zpravodajstvím plní nebo neplní svou veřejnoprávní funkci. Politicko-školící funkci plní bezvadně. O tom, kteří lidé demonstrují na správné straně, nás dokáže poučit zcela jasně a srozumitelně. Davy na Václavském náměstí zkrátka nejsou to samé, co davy na Letné.
Kdyby někomu pořád nebylo něco jasné, přítomnost morálního majáku, pana Zdeňka Svěráka na demonstraci přesvědčí i nechápajícího. Dokáže vše podat s takovým tím laskavým humorem. Jeho výrok, že snaha zestátnit rozhlas a televizi je drzost, musí znít varovně všem, komu jde o nezávislost médií. Nikdo z nás nechce, aby byly sdělovací prostředky pod kontrolou státu. Pan Svěrák o tom ví své; sám zahájil svou kariéru v roce 1961 ve státním Čs. rozhlase, který byl plně pod kontrolou strany. Do KSČ proto ve stejném roce sám, jistě s velkou nechutí a odporem, vstoupil. Ve svém profesním životě pak poznal, jak bezcharakterní, neschopné a netalentované jedince taková státní instituce produkuje. Takoví pak celý svůj život jen poklonkují stávající moci.
Tomu je třeba zabránit a udržet naši státně-veřejnoprávní televizi v takovém stavu, jaká je nyní. Aby nás mohla nadále vzdělávat a rozšiřovat obzory. Já sám bych si bez ní nikdy neuvědomil, kolik paralelních realit existuje okolo nás. Je úžasné vidět, kolik našich spoluobčanů v dnešní vypjaté době trápí jízlivé esemesky ministra zahraničí a stav demokracie v Maďarsku a na Slovensku. Anebo taky lokální spor o funkci ředitele na základní škole v Hnojníku na Frýdecko-Místecku. V tamní škole se zatím nevraždí jako pražské fakultě, a tak stojí za to přijet do Prahy i přes hrozivé ceny benzínu. Ty rostou kvůli jakémusi konfliktu v regionu, jenž hrozí přerůst v globální válku, ale ten nás zatím netíží tolik jako oligarcha, který si před 15 lety neprávem vzal dotaci (pak ji vrátil) a zve k nám ruské tanky. Covidový teror za jeho vlády byla celkem pohoda (a jít protestovat na Letnou se stejně nesmělo), ale extremisty a Putinovy agenty ve vládě mu neodpustíme.
Ještěže máme nezávislá veřejnoprávní média. Vždy nám ukáží správný směr a dají nám vědět, za co má smysl jít demonstrovat.
Je radost žít ve stejném národě s lidmi, kteří vědí, co chtějí.
- 30. 1. 2026 Boží mlýny melou a karma jednou dožene každého, ať už dříve nebo později. Slovenská herečka, která během covidové očkovací kampaně prohlásila, že neočkovaní by měli pochcípat, dnes rozesílá fotky z nemocničního lůžka na onkologické jednotce, kde bojuje s rakovinou. Reklamní magnát, jenž za covidu požadoval zastavit vyplácení penzí seniorům, kteří se odmítnou naočkovat, dnes leží v kritickém stavu po krvácení do mozku s prasklou cévní výdutí. Aneb poučení pro všechny vlivné a sebejisté jedince, kteří mají plnou hubu dobrých rad, když jsou momentálně ve většině a cítí převahu: Nepřejte nikomu nic zlého, mohlo by se vám to vrátit.
Taky si často připadáte jako osamocení bojovníci mezi smečkou zuřivých psů? Od narození až do smrti vám neustále někdo kafrá do života a nutí dělat věci, které jsou proti vaši vůli a svědomí. Nesmíte pochybovat, nesmíte se ptát, proč máte dělat něco, co nedává logiku nebo vám evidentně škodí. Všichni vás zběsile přesvědčují, jak si co nejefektivněji omotat oprátku kolem krku. Ostatní tak již učinili a velice si to pochvalují; sice jich to trochu škrtí, ale jinak je to velice pohodlné a zdraví prospěšné. Proč se tomu bráníte, když vám všichni okolo tvrdí, že je to pro vaše dobro?
Jen opravdu odolní jedinci dokáží vzdorovat trvalému nátlaku, zvlášť když vás může připravit o rodinu, "přátele", práci, obživu nebo přivést na mizinu. Jakmile se totiž odchýlíte od rytmu pochodujícího davu, je zle. Přizpůsobivé stádo se na vás okamžitě rozštěká a udělá z vás vyvrhele, začne vyhrožovat nedozírnými následky, postihy, tresty, vyobcováním z vlastní rodiny. Ze všech stran se na vás valí nadávky, jste označováni za vrahy a nezodpovědné jedince, kteří si zaslouží brzkou smrt. Za svůj tvrdohlavý postoj byste podle vlivných novinářů měli co nejrychleji umřít nebo aspoň kvičet jako prasata na jatkách.
Musíte to vydržet do okamžiku, kdy se začnou projevovat následky většinového poblouznění. Náhle posloucháme tklivé příběhy o náhlých onemocněních, pobytech celebrit na JIPkách, nepochopitelných nárůstech rakovinových případů, srdečních vadách, o nichž "nikdo neměl tušení", aniž by někdo jediným slovem vzpomněl, co se tady dělo před pěti lety. Už je to dávno, to sem netahejte, vůbec to nesouvisí. Zkrátka vůbec netušíme, proč zrovna nás, tolerantní a empatické morální majáky postihlo takové neštěstí.
Nedělejte si iluze: nehrozí, že by si kdokoli z takto postižených uvědomil svou chybu a omluvil se za útoky vůči těm, kteří nepodlehli. V ten moment už jste zase vyvrhel vy, když místo projevů falešné lítosti dotyčným připomenete jejich vlastní chování. Nevracejte se k tomu, nehodí se to, je to neslušné! Teď lidičky sdílejte fotečky z nemocničních lůžek, povinně vyjadřujte solidaritu s těmi, kteří vám před pár lety vyhrožovali smrtí nebo tvrdými tresty, sázejte lajky a posílejte povzbudivé vzkazy, jak jim držíte palce a zůstávají ve vašich srdcích!
Za normálních okolností by těchto jedinců bylo člověku i líto. Jenže mám takovou nepříjemnou vlastnost, že si hodně pamatuju. V době nejtvrdšího covidfanatismu jsme od nich slýchali, že máme pochcípat, našim rodičům odebrat důchody, znevýhodnit nás tak, až budeme kvílet bolestí a kvičet jak prasata na jatkách. Teď nás žádají, ať s nimi soucítíme v těžkých chvílích, a tváří se jakoby nic?
S tímtéž souvisí i zpráva o napadení vlivného slovenského komentátora deníku SME Petera Schutze. Média z něj doslova dělají nevinnou oběť nezávislé novinařiny, aniž by jediným slovem zmínily jeho nenávistné výroky vůči neočkovaným (viz zde a zde) z předchozích let. Mám se dojímat nad napadením a vyjadřovat solidaritu člověku, který veřejně šířil nenávist vůči skupině obyvatel? Vždyť nikdo z těch, kdo se za něj dnes staví, si nevidí do huby! Nebýt rázného ukončení pandemie ze dne na den v únoru 2022, dnes už by nepodvolené posílali do koncentráků. Jaký teror od zfanatizovaných covidistů by dnes neočkované čekal na ulicích, školách, úřadech a v obchodech, o tom raději nepřemýšlet...
Je fascinující, jak se většině obyvatelstva (i médií) podařilo dokonale vytěsnit období covidfanatismu, navzdory následkům, které sami pociťují. Dennodenní šílenství, počítání nakažených, každodenní testování, buzerování neočkovaných, šíření nenávisti, výhrůžky smrtí, omezení práv až skoro k vyhladovění - vypadá to, že nic z toho se vlastně nestalo. Všichni se upřímně podivují tomu, co vidí kolem sebe a tváří se, že nechápou, jak k tomu všemu mohlo dojít. Že dosud zdraví lidé leží na JIPce s mozkovými a srdečními příhodami a spousta jiných trpí rakovinou? Čím to může být? Ti, kdo prodělali mozkovou anamnézu, si možná řeknou: Přišlo to tak z čista jasna! Jiní možná lehce zapochybují: Nebylo těch dávek ještě málo?
Stejní lidé, kteří nás dohnali až na pokraj sanitární diktatury, dnes opět poučují o demokracii, svobodě slova a respektu k názorům druhých. Ti, kdo nám přáli smrt, dnes vyzývají k solidaritě, slušnosti, toleranci a úctě k novinářské nezávislosti. Místo aby mlčeli, ještě se okázale před celým světem předvádějí a chtějí vzbudit lítost. Přitom je dohnala jejich vlastní neodpovědnost a podlost.
Jestli mě doba covidismu něco naučila, tak právě přestat se snažit jakkoli vyjít s těmi, kdo vám záměrně škodí a nikdy vás nebudou respektovat (ať už tak činí pro vlastní prospěch, nebo jen z důvodu, že jsou ve většině, protože "všichni to tak dělají"). A konečně přestat brát ohled na to, "co na to řekne okolí". Když vám takoví lidé spoustu let vypráví pohádky o lásce, toleranci, demokracii, lidských právech a svobodném rozhodování, načež vás vyhazují z práce a posílají na vás vodní děla, když s nimi odmítnete skandovat "Smrt neočkovaným!" nemá cenu se s nimi babrat.
Neztrácejte naději, na každého jednou dojde.
9. 1. 2026 Přežít dnešní dobu v duševním zdraví není vůbec žádná sranda. Takzvané obecně uznávané hodnoty se mění v tak rychlém tempu, že ani ten nejpřizpůsobivější člověk dnes nemá žádnou jistotu, že jej společnost nezavrhne za postoj, který byl ještě včera považován za správný. I ten největší konformista musí být neustále ve střehu a hlídat, zda se neotočil vítr či nezměnil tzv. "oficiální narativ". Útok na suverénní zemi a únos člověka může být jednou považován za projev agrese a terorismus, jindy za ideální cestu k míru a demokracii. Není divu, jak snadno se v posledních letech daří štvát lidi proti sobě. Zatímco vlivní a mocní si hrají své hry, my se požíráme navzájem stupidními hádkami komu "fandit" podle momentálního většinového názoru.
Abychom správně chápali, co se kolem nás děje, doporučuje se pozorně sledovat takzvané uznávané autority - jak ty oficiální, tak i "experty" z médií, zejména mluvící hlavy z televize. Také je třeba vnímat, co říká naše okolí, abychom ani na chvíli nevybočovali z řady. Kdo tak nečiní, může být dezorientován, jaké hodnoty zrovna v danou chvíli platí. Pokud společnost jeden den opovrhuje násilím a zabíjením, neznamená to, že zítra nemůže být stejné chování oceňováno. Pokud změnu včas nezpozorujeme, může to pro nás mít nedozírné následky.
Tak jako za covidu nechtěli někteří nepoučitelní jedinci pochopit, že podle pokynů oficiální propagandy se musí nejdříve vzdát svých práv a svobod, chodit jako vězni s elektronickými náramky, pravidelně se nechat špejlovat v nose, "trasovat" každý svůj pohyb a nakonec se i povinně napíchat, aby logicky nepřišli o svá práva a svobody, tak i dnes existují ti, kdo stále nechápou, že nejrychlejší cestu k míru, demokracii a prosperitě lze realizovat jen formou vojenské agrese, únosu prezidenta a obsazením místních zdrojů. Přesně jak to předvedl Trump v případě Venezuely. Všechny války, násilí a zločiny se vyřeší tím, že silnější velmoc jednoduše ovládne tu slabší (s počtem mrtvých se není třeba trápit, jsou to "vedlejší škody") a vezme si od ní, co potřebuje, nehledě na přání a potřeby tamních obyvatel. Zároveň si každý slušný a spořádaný občan musí uvědomit, že pokud nám tento styl jednání vadí u jisté východní velmoci, u té západní je nutné ji přijmout za standard a patřičně ji opěvovat. Jinak nebudeme nikdy patřit mezi demokraticky vyspělé země se správnou politickou orientací.
Naštěstí jsme stále členy Evropské unie, uskupení s pevnými hodnotovými postoji podle aktuálního směru větru. O nově platné verzi těchto hodnot vypovídá prohlášení mluvčí Evropské komise k americké agresi ve Venezuele: "Zajetí venezuelského prezidenta Nicoláse Madura USA vytváří příležitost k demokratické transformaci v zemi vedené venezuelským lidem," uvedla mluvčí EK Anitta Hipperová." (viz box převzatý z ČT24 nebo také Reuters)
Vybaví se ještě někomu, že hlavní deklarovanou myšlenkou sjednocené Evropy bylo vyhnout se dalším válečným konfliktům? Na oficiálních stránkách EU stále jakýmsi nedopatřením najdeme seznam hlavních cílů a hodnot EU s termíny jako úcta a respekt k lidské důstojnosti, svoboda, demokracie, právní stát; ve vztahu k okolnímu světu se dokonce deklaruje přání "přispívat k solidaritě a vzájemné úctě mezi národy, volnému a spravedlivému obchodu, vymýcení chudoby a ochraně lidských práv" a "přísně dodržovat mezinárodní právo".
Nemá smysl být puntičkář a lpět na zbytečných detailech, když znáte pravidla fungování tohoto světa a víte, že upřímná reakce by mohla někoho za oceánem velice rozzlobit. Proto stačí jen lehce přivřít oči a bombardování hlavního města či únos prezidenta suverénního státu vám najednou nepřijdou jako nijak zvlášť závažné porušení mezinárodních práv či lidské důstojnosti. Zamýšlenou krádež přírodních zdrojů na dobytém území pak vidíte úplně v jiném světle, třeba jako úžasnou příležitost k "demokratické transformaci" či "ideální cestu k volnému a spravedlivému obchodu".
Odsoudit sprostou agresi, během níž zemřelo několik desítek lidí, není jen tak. Vždy je nutné se nejdříve podívat, kdo je útočníkem, vyčkat na patřičná vyjádření "autorit" a reakci médií. Pokud se od mluvících hlav z televize ozývá rozhořčení a média spustí odsuzující humbuk, můžete se bez obav přidat. Jestliže útok na suverénní zemi spáchá náš momentální spojenec, buďte opatrní. Nejprve si ověřte, jaký je většinový názor a na jaké straně stojí známí "extrémisté" a ti, koho státní fact-checkeři, influenceři, youtubeři a další nesporné autority označili za agenty cizí velmoci a šiřitele nepřátelské propagandy. V žádném případě se neunáhlujte s vlastním názorem, natož abyste vyvozovali jakékoli závěry či vytahovali historické paralely. Stát uprostřed davu většinových názorů, na straně toho silnějšího, je zdaleka nejpohodlnější a z této pozice vám naprosto nic nehrozí.
Hrůza pomyslet, pokud by si nějaký úřad, státní instituce či oficiální představitel spletl strany a kupříkladu prohlásil, že "únosy ukrajinských děti Putinovým režimem do Ruska jsou příslibem jejich šťastného života v demokratické společnosti." U nás jsou známy případy stíhání osob za daleko nevinnější výroky. Pokud se dnešní člověk chce k něčemu vyjádřit, musí být neustále ve střehu, koho je dovoleno kritizovat. Jinak by neměl ani otevírat hubu.
Za covidového šílenství se někteří naši spoluobčané odmítali stýkat se svými starými rodiči. Nechávali je trpět a umírat v izolacích domovů důchodců jako prašivé psy, přičemž tvrdili, že je to pro jejich dobro. Přesně tak, jak jim to nadiktovala státní covidová propaganda. Podobně jednají někteří i dnes. Jsou-li svědky zločinu, únosu nebo vraždy, musí si nejdříve v nejbližším okolí ověřit, zda jej většina vidí jako kriminální, nebo humanitární čin. Ze strachu z reakce okolí se bojí vyslovit obyčejnou pravdu. Místo toho jsou schopni tvrdit naprosté hovadiny:
- Trump přináší Venezuelanům svobodu a demokracii (mainstream),
- Trump zahájil bitvu proti globalistickým banksterům (část tzv. alternativy).
Přiznám se, že mně nedochází, proč tak učinil zrovna vůči státu a prezidentovi, jenž jako jeden z mála stál mimo globalistické bankovní struktury. Z Trumpova narcistního chování a dětinských písanek na sociální síti to při vší fantazii odvodit nedokážu. Jeho fandové ho ale budou navždy omlouvat za cokoli a tvrdit, že tyranii mocných a vyvolených může ukončit zrovna on - člověk, který je pod stálým dohledem jistých vyvolených a součástí struktur deep statu odjakživa. Už se těším, jaké zdůvodnění si jeho apolegeti vymyslí po obsazení Grónska a kolik inuitských banksterů při tom padne.
Mocní si parcelují svět a my se zcela vážně hádáme, který z nich je ten "dobrý" a který "zlý", které války jsou "spravedlivé", kolik zabitých je "přijatelných" či která sprostá krádež území nebo přírodních zdrojů je ještě "v normě". Ti nahoře tyto naše pošetilé hádky sledují a řežou se smíchy.
Lidi, stále vás baví dělat jim takové idioty?