Realita jako naprogramovaná iluze: sílí snahy mocných o vymazání lidské paměti
Jaké povědomí o dnešní šílené době zůstane v lidských myslích za pár let nebo desetiletí? Najde se vůbec někdo, komu ještě zůstanou jakési nepatrné vzpomínky na události ze současnosti a nedávné minulosti? Budou si lidé pamatovat, co se skutečně v jejich životech odehrálo? Není to vůbec jisté. Když vidíme, jak masivně se lidem za "covidu" podařilo vypláchnout mozky a proměnit jejich vnímání reality, mnoho naděje to nevzbuzuje. Ne náhodou nazval Klaus Schwab svou příručku k nastolení globální totality v post-pandemické éře jako Velký reset. Nešlo totiž jen o ekonomický restart. Začíná být čím dál jasnější, že skutečným cílem operace covid-19 byl reset lidských mozků a vymazání paměti lidstva.
Velkou pozornost právem vzbudil nejnovější rozhovor "probuzeného" moderátora Tuckera Carlsona s německým lékařem Michaelem Nehlsem, jehož překlad přinesl web BezPressuNews. Jde o zásadní výpověď o éře globálního "pandemického" šílenství, jejíž hlavní smysl a záměr nám dr. Nehls popisuje v souvislostech: celá éra covidofašismu byla útokem na lidský mozek ve snaze přepsat původní znalosti, zkušenosti, myšlenky a vzpomínky každého člověka. Když jsem ve starším článku popisoval návaznost procesů z dob covidových lockdownů na plány k nastolení globální totality, tázal jsem se tehdy, jaký byl vlastně důvod masové vakcinace experimentálními a neschválenými látkami do žil miliard obyvatel planety. Ta přitom vůbec nic neřešila, jelikož účinek byl buď nulový (zjevně placebo), nebo silně negativní (spousta napíchaných prodělala právě po tomto "spásném" zákroku těžká plicní i dýchací onemocnění). Co skutečně stálo za touto z globálního pohledu nevídanou nátlakovou akcí jsme sice tušili, zato dnes už tyto záměry známe přesně:
"Šlo o ovládnutí mysli lidí. A to je ještě horší než podkopávání schopnosti myslet. Pokud tedy zastavíte produkci nových nervových buněk a přinutíte hipokampus, aby si zapamatoval všechny nově předkládané příběhy vyvolávající strach, pak se tyto příběhy skutečně dostanou do mozku. Lidé si je zapamatují, ale za určitou cenu: přepíší již existující vzpomínky," popisuje dr. Nehls systém, jehož jednotlivé detaily celého covidového procesu nám dnes najednou dávají jasný smysl a ukazuje, o co skutečně strůjcům covidové hysterie šlo. Výstižně přitom zmiňuje především dění okolo lockdownů, kdy byla při souběžném vyvolávání strachu dennodenně měněna pravidla, což navenek vypadalo jako "zmatky" neschopných politiků, ve skutečnosti to byl úmysl a součást plánu, protože neustálé změny pravidel nutily lidi zvyknout si na novou realitu, a tím ve svém mozku potlačit staré zkušenosti.
Co se tehdy navenek jevilo jako nezřízený "chaos", "chyby" a "omyly", byl ve skutečnosti záměr. Opatření byla záměrně vyhlašována protimluvně, nejasně, navzájem si odporovala a neustále do nich vstupovaly další mocenské orgány a úřady. Jejich zásahy opětovně popíraly předchozí zákazy i příkazy a zaváděly a znovu rušily stanovené tresty. To mělo lidi udržovat v neustálé nejistotě a ve strachu z případných trestů za nedodržení kteréhokoliv z nesrozumitelných opatření, protože nikdo si v takto záměrně nastaveném informačním chaosu nemohl být jistý, zda se nechová nezákonně. I v případě, kdy lidé poslušně dodržovali vše, co se po nich žádalo, druhý den už to nemuselo dostačovat, protože mezitím došlo ke zpřísnění. Pokud nereagovali dostatečně rychle, mohli být potrestáni za chování, které ještě včera bylo zcela zákonné. Kdo neposlouchal pozorně a nebyl ve střehu v okamžiku, kdy státní moc vydávala další sadu nových pokynů a příkazů, mohl se dostat do problémů. Z lidí se pak stávaly vystrašené trosky, ochotné poslechnout na slovo a ještě se navzájem hlídat, zda i ostatní příkazy řádně dodržují.
Tak se stávalo, že lidem zakázali vstup do prostor, kde se před pár dny volně procházeli. Kamkoliv se hnuli, všude byli důrazně upozorňováni, aby měli nasazené hadry na hubě. Nasadili si tedy roušku a chtěli si jít nakoupit, ale do obchodu je nevpustili, protože právě nově zavedli dobu umožňující nákup jiné věkové vrstvě obyvatel. Další den se tedy na nákup vypravili v jinou denní dobu, ale mezitím se časy povolených nákupů pro jednotlivé skupiny občanů opět přeskupily, a opět jim nedovolili nakoupit. V žádném případě nešlo o neúmyslné "zmatky". Byl to záměr. Navíc do toho všeho lidé každý den slýchali štěkání médií a zhysterizovaného okolí, že svým příliš svobodným pohybem kdekoliv mimo domov napomáhají šíření zabijáckého viru a vraždí staré a nemocné.
Od března 2020 jsme byli svědky masového pandemického cvičení, jehož cílem bylo právě chaotickými nařízeními a nepřetržitým vyvoláváním strachu změnit člověka v poslušnou loutku, poslouchající na povel každé nové nařízení shora: "Pokud cosi přichází s velkým strašením ve stylu 'mohli byste zemřít, vaše rodina by mohla zemřít, všechno je velmi nebezpečné,' je přirozené, že v takovém případě hledáte bezpečí, nesnažíte se být izolovaní, následujete skupinu. A když vám lidé řeknou, že ostatní lidé v této skupině se jdou očkovat, tak všichni honem poběží také: Já se také chci naočkovat! Nepřemýšlíte, prostě jdete za davem," popisuje dr. Nehls v rozhovoru s Carlsonem. Aby mocní dovedli do stavu totální podřízenosti v jednom okamžiku naprostou většinu obyvatel, bylo nutné příkazy a zákazy v rychlém rytmu měnit a střídat je s hrozbami tvrdých trestů a občasných odměn. Z důvodu neustálé nejistoty, které zákazy a příkazy vlastně platí, co je dovoleno, a co není, ve chvíli, kdy každý váš chybný pohyb a neopatrné chování může být vyhodnoceno jako závažný přestupek proti včerejším/dnešním/zítřejším nařízením, stává se z vás během několika dnů vystrašená, bezmocná troska, čekající na nový povel jako na spásu, jež vás vyvede z celé hrůzy. Po ročním nácviku poslušnosti se tou spásou měla stát vakcína: "Pokud jste nuceni každý den pamatovat si nové a nové narativy strachu, pak se vám snadno dostanou do mozku, v hipokampu se zapamatují, ale jen za určitou cenu: přepíší již existující vzpomínky. (...) Takže se stane to, že s pomocí narativů strachu přepíšete své vzpomínky, svou individualitu nebo osobnost, a to všechno změníte. (...) Právě takto vycepovaní lidé [kteří pod neustálým strachem ztratili schopnost přemýšlet] byli těmi, kteří se rychle běželi naočkovat."
Jak správně dr. Nehls vyvozuje, jedinou účinnou metodou, jak vzdorovat vlastnímu zotročení, kdy se člověk stává manipulovatelnou loutkou, fungující jen na příkazy a pokyny shora, je zachovat si paměť minulých událostí:
"Existuje jiná hranice ve vašem mozku, mozek historie. Víte, že v minulosti to bylo jinak, ale jakmile začnete přepisovat minulost, kdy i tato hranice zmizela, už neexistuje nic, k čemu byste se mohli vrátit a přemýšlet o tom: v dřívějších dobách to bylo jinak, musíme se vrátit a dělat vše jinak."
Pokud totiž ve vás zůstává paměť vlastních nabytých zkušeností, nikdy z vlastní vůle nepodlehnete nařízením a výzvám k povinnému pochodování v rytmu davu, jež vás má prý dovézt "zpět do normálu". Zvlášť když dobře víte, že ještě včera ona "normálnost" vypadala zcela jinak a nikdo povinné pochody do záhuby nenařizoval.
Jinak je tomu u jedince, který podlehl covidové hysterii a dodnes nechápe, co se kolem něj v předchozích pěti letech dělo. Vystresován přívalem každodenně se měnících "pandemických" pravidel, ztrácející se v chaosu nových "opatření", zákazů a příkazů, ve stavu permanentního strachu z jejich možného porušení, je nucen vnímat pouze přítomný okamžik. Takto zpracovanému člověku se prožitá minulost a vlastní vzpomínky rychle vytrácí z paměti. Už si nepamatuje, že ještě před pár měsíci byl neotřesitelným liberálem a vyznavačem svobody slova, pohybu, obchodu, volného cestování po celém světě a odpůrce jakýchkoliv totalitních zásahů státu do života občanů. Po zpracování covidovou masírkou se z něj doslova "přes noc" stal zastánce tvrdých lockdownů a omezování pohybu po okolí; žádá po svých sousedech, aby nechodili do práce, uzamkli se ve svých domovech, požaduje zákaz cestování i přes hranice vlastního okresu a udává občany, chodící bez ochrany úst. Veřejně pak volá po tvrdých represích proti živnostníkům a firmám, které navzdory lockdownu nezavřeli své podnikání, které je živí; žádá vyhazování lidí z práce za odmítnutí se testovat. Aby mu stát vrátil aspoň desetinu z jeho původních práv, je ochoten ze sebe udělat pokusného králíka na každodenních PCR-testech a později nadšeně běžet píchnout si "vakcínu". Bude to nazývat "návrat do normálu".
Vzorovým příkladem může být reakce jisté psycholožky, která si po odeznění nejtvrdších lockdownů v denním tisku pochvalovala, jak domovy pro seniory po brutálních izolacích starších občanů od vlastních rodin dokázaly "usnadnit" společenské kontakty:
"Loni [2020] jsme mohli sledovat, jak pohotově na zákaz návštěv zareagovala řada sociálních zařízení a domovů pro seniory. Vymýšlely se stavební úpravy, skleněné boxy či plastové bariéry, aby se mohli s obyvateli blízcí setkat."
Za normálních okolností, tedy kdykoliv před érou kovidofašismu, by zřizování skleněných boxů a plastových bariér pro rodinné návštěvy blízkých v domovech seniorů nikdo nemohl při plném vědomí chápat jako úžasný vylepšovák k usnadnění "vzájemného setkávání". Ne náhodou ony "setkávací místnosti" připomínaly prostory pro návštěvy příbuzných v kriminále. Během prvního covidového roku se však normy běžného života převrátily naruby, a co bylo včera neslýchaným útokem na lidská práva a omezováním svobod ve stylu nacistických represí, to už bylo koncem roku 2020 bráno jako vcelku přijatelný ústupek: Díky, že se můžeme aspoň na pár vteřin vidět se svými starými rodiči přes plastovou bariéru za neprostupným sklem a mluvit spolu přes hlásič s rouškou na hubě! Blíže k nim sice ještě nesmíme, ale už je to skoro jako vloni, když jsme je ještě směli obejmout! Lidé zcela ztratili paměť a zahubili všechny vzpomínky na dřívější časy.
Globální ztráta paměti a falešné vnímání reality se pochopitelně nezačalo projevovat až po nástupu covidové tyranie, ale provází nás po celou dobu existence naší "moderní" civilizace. Náš tzv. "vzdělávací" systém produkuje stádo snadno manipulovatelných osob, u nichž byla po celou dobu školní docházky záměrně znemožňována a potlačována schopnost pochopit fungování současného světa. Jedinci, kteří každoročně vycházejí z tohoto drtiče mozků, jsou z valné většiny pouhé loutky se standardizovaným uvažováním i jednáním, neschopné vlastního úsudku, neboť jsou přesně takto vycvičeni školskou drezúrou, jež jim s využitím psychického nátlaku (ve věku, kdy se mu nejsou schopni bránit), vymývá mozky autoritativně prosazovanými "pravdami" o světě.
Nepíšu zde o skutečném vědění a vzdělávání, ale o systému, jehož represivní prvky jsou pak identicky využívány v dospělém životě jedince: závazné osnovy, klasifikace, vyžadování poslušnosti, tresty, postihy, psychický nátlak, tlaky autorit, ovládání života i zásahy do soukromí. Jde o návyk. Jakmile si totiž jednou navyknete na princip "výuky", během níž musíte potlačit vlastní úsudek, znalosti, fantazii a nekriticky přijímat a pamatovat si pouze a jen to, co vám vnutí autorita, následně pod hrozbou klasifikace a strachu ze selhání či trestu pravidelně prokazovat "znalost" jen těchto vnucených "pravd", logicky si přenášíte tento návyk do dospělosti a zvykáte si takto uvažovat po zbytek svého života. Jste naprogramováni znovu věřit všemu, co vám kdekdo vnutí, co vám naservírují média až pod nos, co vám autoritativně za prohlásí "pravdu". Jste snadno ovlivnitelní reklamou, demagogií politiků, stáváte se snadnou obětí manipulací a lží, které vám do očí vtlouká televize a okolní propaganda. Reklamní průmysl takto nastaveného stádového myšlení využívá naprosto ukázkově, kdy nás krmí řečmi o tom, jak jsme svobodní, když si můžeme koupit vše, co uvidíme v reklamě: Chcete být výjimeční a odlišovat se od většiny? Kupte si náš produkt, miliony spokojených zákazníků!
Na téma školského systému jsem před léty napsal článek do tehdy začínajícího WM Magazínu (Účel vzdělávacího systému, prosinec 2001), k němuž se sice dnes pro jeho přílišnou rozvleklost moc nehlásím (odpovídalo to rozhledu a "moudrosti" 22letého člověka), ale myšlenky z něj nijak neztratily na aktuálnosti. Až na pár příznivých ohlasů jsem za něj tehdy schytal hromadu všemožných nadávek, jaká je to paranoidní slátanina, proč prý dehonestuji práci učitelů a kde jsem přišel na to, že školský systém vymývá mozky a deformuje svobodné myšlení, když vzdělání je přece důležité atd. Tehdy jen málokdo pochopil, o čem vlastně píšu, neboť většina lidí, vykrmená konzumem, televizním i školským brainwashingem a přízemními starostmi o své ego, prachy a kariéru odmítala uvažovat v jakýchkoliv širších souvislostech (bylo těsně po 11. září 2001).
S velkým zadostiučiněním dnes sleduji, jak dnešní alternativní weby píšou v podstatě to samé, ještě tvrději a nekompromisněji, jak například Křesadlo zde a zde i Antivirus, konečně bez ostychu a obav, že by jim masy "spořádaných čtenářů" vyčítaly "přehnanou kritiku", "pochybné názory" a nadával jim do pitomců. Ne že by k tomu nedocházelo i dnes, ale přece jen doba covidismu mnohým otevřela oči a posunuli se o něco dál.
Právě covidová éra napomohla tomu, aby se mnozí zvolna začali probouzet a uvažovat v souvislostech, které si předtím odmítali připustit. Když jsem před lety přirovnával povinnou školní docházku k jakési sofistikované formě pobytu v koncentráku, kdekdo si (mi) klepal na čelo. Jakmile však za "covidu" tyto instituce jejich vlastním dětem každý den po příchodu do školy (i těch mateřských) nutili nasadit si látkový roubík, který museli mít povinně po celý den připevněný k obličeji, k tomu každé ráno zahajovali selekcí PCR-testy, čímž se třídily "slabé kusy", jež byly následně izolovány od kolektivu, i tito vysmívači pomalu připouštěli, že na tom přirovnání cosi bude. Vidět na vlastní oči své vyděšené dítě, které ráno odvedou do školy, jak se ihned při vstupu do státního zařízení stává otrokem a pokusným králíkem, nahradí i ty nejdrsnější asociace. Obraz dětí s krytem na obličeji, aby nemohly volně dýchat + jejich pravidelná selekce před vyobcováním z kolektivu, vypovídá o skutečné roli těchto institucí daleko více než jakékoliv teorie.
Přiznám se, že ani před dvaceti lety, kdy jsem onen rozhořčený článek o školství psal, by mě samotného nenapadlo, jakých nacisticko-koncentráčnických rysů nabydou nároky a požadavky moci na běžný pobyt dětí ve škole.
Strůjci tzv. pandemie dobře věděli, proč tvrdá covidová opatření naplno zacílili i na děti ve školách, i když tato věková vrstva populace nebyla nákazou nijak ohrožována. Mozek člověka je nejlépe formovatelný v útlém věku, a pokud si dítě navykne na sebevětší represivní zásahy do svého života jako na "běžný standard", v dospělých letech se těmto represím neodváží postavit. Zkrátka si nebude pamatovat, že by tomu někdy bylo jinak, zvláště když kolem sebe uvidí, že i jeho okolí se podřizuje stejným "normám". Když vám systém odmalička při pohybu mimo domov brání (doslova) svobodně se nadechnout, zřejmě nebudete v průběhu svého života nikoho přesvědčovat, že je možné volně dýchat.
Svědky procesu globální ztráty paměti a přepisování vlastních zkušeností a vzpomínek, jak jej formuloval dr. Nehls, jsme pochopitelně mnohem déle, ve zvýšené intenzitě pak po masivní rozšíření sdělovacích prostředků v pol. 20. století. Jakýsi mezník představují tzv. šokové přelomové události, které svým širokým dopadem vpisují do myslí lidí jakousi šablonu; ta postupem času, s pravidelným upravováním a přepisováním skutečného průběhu těchto událostí zpětně nahrazuje vlastní prožité vzpomínky. Z dění, jež pamatují žijící generace, jsou to například politické procesy 50. let, atentát na J. F. Kennedyho, válka ve Vietnamu, lety na Měsíc, převraty ve východní Evropě v roce 1989, válka v Jugoslávii, 11. září 2001, útoky na Afghánistán a Irák, proběhlá "pandemie" covidu-19 i současný konflikt na Ukrajině. Jak jsem psal v jednom z předchozích článků, přepisování a upravování dějin se v poslední době rozběhlo rychlým tempem a staré události jsou dnes prezentovány zcela jinak, než se v reálu odehrály. Díky tomu dochází k manipulaci s podvědomím lidí a postupnému překreslování vzpomínek v jejich myslích.
Ukázkovým příkladem události, jejíž skutečný průběh i okolnosti byly zcela jiné, než jak jej dodnes prezentuje oficiální verze, je atentát na J. F. Kennedyho z listopadu 1963. Do myslí lidí byla natrvalo vštípena státní verze s jediným osamělým atentátníkem. Vládní interpretace šokující střelby na tehdejšího prezidenta USA nejen že má výrazné trhliny v (ne)předložených důkazech, celá je totiž dokonce technicky nemožná. Údajný (a dosud jediný obviněný) pachatel Lee Harvey Oswald je zatím historicky jediný střelec, který na vzdálenost 81 metrů z okna šestého patra místní texaské knihovny přesně trefil pohybující se vůz prezidenta, a to třemi zázračnými kulkami během 8,3 vteřin, přičemž jeho zbraň modelu Carcano M91/38 neumožňuje nabít a vypálit tři rány za sebou za méně než 19 sekund (viz článek Telegraphu z roku 2007 Oswald neměl dost času vypálit na Kennedyho všechny kulky). První "zázračná" kulka přitom Kennedyho minula, aby poté ve vzduchu doslova zatančila a zasáhla před ním sedícího guvernéra Texasu Connalyho, jemuž nevídaně poranila záda, hrudník, zápěstí a stehno. Další dvě kulky na Kennedyho hlavu a krk byl zázračný střelec Oswald dokonce schopen namířit z jiného směru než tu první, tedy nikoliv zezadu, ale zprava. Přesto to dokázal.
Pokud se chceme o atentátu na JFK dopátrat pravdy, je vhodné zaměřit se na dokumenty, přinášející autentické a nesestříhané záběry z onoho dne. Překvapivě nejlepší práci odvedli francouzští scénáristé dokumentu ze série Americká šedesátá léta, kteří v díle č. 3 - Atentát na prezidenta Kennedyho uvážlivě poskytli většinu stopáže dokumentu právě záznamům tehdejšího živého televizního zpravodajství z oné doby, v logickém celku a časové posloupnosti. Jelikož dokument zmizel z ulož.to, nahrál jsem jej zde (MP4, 263 MB); kdo má zájem, doporučuji zhlédnout.
Z tehdejšího živého (až živelného) tv. zpravodajství je jasně patrné, že během pátrání po vrahovi prezidenta se dlouhou dobu vůbec nehovořilo o tom, že by měl L. H. Oswald cokoliv společného s atentátem. Informace pouze sdělovala, že ve vedlejším městském okrsku Dallasu byl zadržen člověk, který postřelil policistu, nic víc. Samotný Oswald působil zmateně, viditelně vyděšen náhlou pozorností médií, na přímé dotazy odpovídal, že z atentátu obviněn nebyl a posléze, až pochopil, že veškeré podezření se stočilo na něj, prohlásil do kamery: "Ušili to na mě." Až po pár hodinách, kdy se médiím vyjádřil Dallaský policejní ředitel Curry, že si myslí, že Oswald je vrah prezidenta, s tímto tvrzením najednou začali operovat všichni jako s hotovou věcí.
Navzdory tomu, že se dodnes čas od času i v hlavních médiích objevují hlasy, že atentát proběhl zcela jinak a střelců muselo být více, přesto platí jednotný narativ, že Oswald byl jediným pachatelem Kennedyho vraždy. Kdo by této logice oponoval, stává se šiřitelem teorií spiknutí. Nápadně to připomíná "logické důkazy" z 11. září:
- Oswald sám zavraždil Kennedyho, i když střelců bylo více
- dne 11. září 2001 zaútočilo 19 sebevražedných atentátníků unesenými letadly, i když 8 z nich byli po útocích stále naživu
- krátce po 11. září se po celých Spojených státech objevily zásilky s antraxem; bylo prokázáno, že antrax pocházel z vládních laboratoří a pachatel těchto útoků musel dopředu vědět, co se stane 11. září; i v tomto případě stále platí, že za antraxovými útoky stála al-Kajdá a spekulace, že by oba tyto útoky spáchala americká vláda je nepřijatelná paranoidní konspirace.
Ne náhodou byly právě v polovině 60. let CIA záměrně rozšířeny termíny "konspirační teorie" a "konspirátoři", označující takto každého pochybovače o oficiální verzi o Oswaldovi jakožto jediném střelci. Od té doby je touto nálepkou dehonestován každý, kdo odmítá akceptovat státní pravdu o jakýchkoliv nevyjasněných historických událostech. Vůbec nezáleží na tom, když státem protlačovaná verze událostí odporuje všem známým faktům, logice i na vlastní oči viděné realitě. Cílem vládnoucí moci a jejich médií je naučit lidi vnímat pouze to, co potřebují oni, aby lidé vnímali. A třeba v případě nutnosti i přepsat historii a samotné vzpomínky v lidských myslích. A konformní stádo chce mít svůj klid a z obavy před možným zesměšněním nakonec popřou i to, co viděli na vlastní oči a odkývnou zjevnou lež.
Á propos 11. září a změna vnímání reality: když si připomeneme "legendární" zpackanou relaci České televize z onoho osudného odpoledne (Mimořádné zprávy ČT1 [11. září 2001]), zaregistrujeme v ní mnoho příkladů, jak dokáží média v případě zlomových událostí naši mysl vmanévrovat do klamných a falešných zákoutí, jež bychom si v jiném okamžiku nikdy nepřipustili. Například v čase videa 1:02:30 hod. se moderátor (překvapivě vnímavě a logicky) ptá přítomných hostů, zda je vůbec možné, aby se více jak stometrový mrakodrap takto snadno "složil" po nárazu letadla. Lehce zaražený šéfredaktor časopisu Letectví a kosmonautika Martin Salajka mu na to odpovídá: "Zřejmě ano, viděli jsme [hledí na obrazovku], že to možné je." A teď zkusme zauvažovat, kolik výškových budov se kdy v historii takto "do sebe" zřítilo při běžném požáru, nebo nárazu letadla. Pochopitelně, ani jediná; ať už před 11. zářím, ani nikdy poté. Dodnes ale v povědomí lidí zůstal obraz, vytvořený z tehdejšího vysílání, že budovy se "logicky" zřítily do základů poté, co do nich narazily unesené letouny, až z nich zůstal jen prach. Iluze z obrazovky vytlačila vlastní rozum, i když se v reálu nikdy nic podobného nestalo. (Pozn.: Oné tragikomické relaci ČT se plánuji při výročí 9/11 - pokud nás do té doby nevypnou - věnovat trochu detailněji. Zaznělo v ní daleko více zásadních sdělení, včetně těch podprahových.)
Přepisování reality a její nahrazování fiktivními obrazy už tedy masivně probíhá déle než století. Mistrovský kousek v tomto oboru přestavují americké lety na Měsíc, které na přelomu 60. a 70. let mohl v televizi sledovat celý svět. Díky nim se naše civilizace může honosit tímto ohromným vědeckým i technologickým úspěchem a tvářit se, že pro člověka již nic není nemožné: ve vrcholné éře vědění a dovedností zvolna začínáme dobývat i okolní nebeská tělesa! Každopádně ze všeho, co o éře amerických letů na Měsíc dosud víme, je jisté jen jediné: Celý svět viděl, že na přelomu 60. a 70. let Američané opravdu přistáli na Měsíci. V televizi. Od posledního letu v roce 1972 se všechno jaksi zadrhlo, a od té doby se Američané, ani nikdo další, na naši oběžnici nedostal. Zřejmě vypršela práva na televizní přenosy a smlouvy z reklam, k tomu všemu ještě všichni ti geniální vědci, konstruktéři, technici i astronauté pozapomněli veškeré své znalosti, díky nimž cosi tak epochálního za celou lidskou historii nikdo jiný nedokázal; rovněž tak se ztratily i veškeré dokumenty i originální videozáznamy. Nebyl zřejmě důvod je archivovat (na rozdíl od tun vládních dokumentů o zbytečných schůzích a prohlášeních), stejně se letělo jen na otočku.
V experimentech, jak se na Měsíc znovu dostat, nyní téměř od nuly (zato s celou kosmickou výzkumnou a vývojovou základnou NASA, kterou dostal jako startovné do podnikání) pokračuje privilegovaný chráněnec globalistů Elon Musk. Tomu se ale moc nedaří. Všechny dosavadní bombastické plány se stále odsouvají na pozdější termíny, neboť hvězdná celebrita má zatím plno starostí s mnoha dalšími aktivitami, spoustu času mu zabere hlavně psaní příspěvků na své sociální síti. Letos (2024) měla dle plánu letět na misi okolo Měsíce osmičlenná posádka vybraných umělců (!) v soukromé misi DearMoon. První i druhý test kosmické lodě, která má posádku dovézt na Měsíc a zpět, proběhl loni v listopadu. Raketa explodovala 8 minut po startu. Přesto nás přesvědčují, že šlo o ohromný úspěch, na rozdíl od minulého startu se totiž raketa dostala do kosmického prostoru. Pokud by se psal rok 1960, nesporný úspěch by to byl. Kolik že času na cestu k Měsíci to ještě zbývá?
Začátkem loňského roku jsem četl rozhovor s českým umělcem Yemim A. D., který má být jedním z členů posádky. Mezi řečí v něm zmínil, že ještě nezačaly ani fyzické testy osob, které mají tuto náročnou a 400 tisíc kilometrů dlouhou cestu vesmírným prostorem podniknout. Možná to skutečně ani není potřeba, neboť vybraní jedinci jsou zařazeni mezi pokusné králíky, s jejichž návratem se nepočítá. Hurónské nadšení personálu Space X při explozi rakety v 8. minutě po startu při testovacím letu by tomu vcelku odpovídalo. Jaký je rozdíl, když raketa exploduje minutu nebo osm minut po startu? Když celá posádka zahyne v explodující lodi třeba v 25. minutě po startu, nebo po hodině letu, budou taky všichni ječet nadšením, jaký to byl úspěch?
Tedy ještě jednou, srozumitelněji: Letos má 10 lidí letět na 400 tisíc kilometrů dlouhou cestu skrze nepřekonatelné kosmické záření s raketou, která zatím po dvou testech pokaždé explodovala. Je třeba si zcela vážně položit otázku, zda tato "kosmická mise" není součástí vytváření paralelní reality, vytvářené v médiích, kdy se do myslí lidí promítají obrázky z "epochálních letů do vesmíru", zatímco 99% zotročeného lidstva bude živořit v digitálně-totalitním lágru.
Nehodlám se podrobně rozepisovat o všech záležitostech, které podávají jasné důkazy o celém MoonHoaxu, to už učinili jiní a lépe. Doporučuji zejména důkladnou práci Jana "Suenée" Marka, který celou kauzu letů na Měsíc do detailů rozebral ve svém čtyřdílném vysílání. (odkazy najdete v článku i v rozhovoru s Petrem Hájkem na Protiproudu) Pozastavil bych se jen u jisté schizofrenie hlavních médií a jejich "odborníků" na kosmonautiku. Během výročí "letů na Měsíc" si v našich denících můžeme přečíst spousty mnohostránkových oslavných článků, v nichž se jen tak mezi řádky objeví hláška, že další lety v moderní době nebude lehké realizovat, protože "astronauté budou mít problém s kosmickým zářením a radiací". Prý v současné době "nemáme prostředky, jak překonat van Allenovy pásy". Jak to tedy dokázali před více než 50 lety?
Cituji například z rozhovoru s členem Evropské vesmírné agentury Janem Kolářem Lety do kosmu lidstva umožnila studená válka (Lidové noviny, 13. 7. 2019): "Výhledy na let člověka na Mars se pořád posouvají. (...) Brzy to rozhodně nebude. Není kosmická loď, která by astronauty na takové cestě chránila před nebezpečným kosmickým zářením, ani technika k dopravení potřebných zásob na povrchu Marsu a pro návrat. Kosmonautika se rozvíjí mnohem pomaleji, než se před padesáti lety čekalo."
Podobně skeptického pohledu na věc se dočkáme v článku o vývoji přístroje na hledání vody na Měsíci, na jehož sestrojení se podílela jakási brněnská start-upová firma (Přístroj vyvinutý v Česku bude hledat na Měsíci vodu a kyslík): "'Na Měsíci jsou velmi nehostinné podmínky. Místo atmosféry je tam hluboké vakuum, což ztěžuje práci přístroje. Další potíže: vysoká měsíční prašnost a radiace,' uvedl vývojář Pavel Pořízka." To je mi záhadou, jak si s takovými podmínkami na Měsíci dokázali poradit astronauté na konci 60. let s tehdejší hi-tech výbavou. Poskakování a běhání v hlubokém vakuu, ani trápení s prachem nebo radiací nepředstavovalo žádný problém. Netěsnosti v kosmickém modulu tehdy prý stačilo zakrýt izolepou, viz také Duct Tape Repair on the Moon.
Ale co, nechme těch pochybností a zkusme si uvědomit technologický pokrok, který lidstvu tehdejší létání na Měsíc přineslo. Třeba kvalitní telefonické spojení na naší planetě i v celé Sluneční soustavě. Tedy, abych byl přesný, tehdejší moderní telefonické spojení. Přiznám se, že následující anomálii jsem kdysi považoval za záměrně šířenou provokaci, která měla zesměšnit pochybovače o přistání na Měsíci. Domníval jsem se, že naši fact-checkeři budou pohotově na stráži, a řeknou si: Tohle tedy rozhodně ne, takové fantasmagorie trpět nebudeme! Ale jak vidno z televizního záznamu, telefonát tehdejšího prezidenta USA Nixona, který v přímém spojení s měsíčním modulem (zřejmě free wi-fi) blahopřeje astronautům k fenomenálnímu úspěchu, se prý skutečně odehrál. Ne, nesmějte se, samotný Daniel Stach z Hyde Parku Civilizace na ČT to s vážnou tváří potvrzuje (Dane, nebojíš se, přes všechny ty službičky, co pro NĚ děláš, že ti to jednou práskači, eh, chtěl jsem říct fact-checkeři, připomenou a zlomí ti to vaz?):
Nejde tedy o žádnou dezinformaci nebo paranoidní výmysl chorého mozku, tento "nejvýznamnější telefonát v dějinách", jak stojí v titulcích, je uznán jako fakt, a kdo nevěří, ať si to nechá úředně potvrdit od Honzy Cempera i s razítkem. Věřme, že 380 tisíc kilometrů dlouhé telefonní dráty jsou stále funkční i pro případný 5G internet.
A komu všechny tyto nonsensy stále nestačí, aby zapochyboval o realitě tzv. kosmického programu, může se ještě zamyslet nad odhalením, že členové posádky raketoplánu Challenger, kteří údajně zahynuli v lednu 1986 při explozi po startu kosmické lodi, jsou stále dohledatelní ve veřejném životě, čtyři z nich dokonce pod stejným jménem: Vodí nás NASA za nos? - Když mrtví astronauti povstanou.
Při hledání pravdy o událostech typu atentátu na Kennedyho, přistání na Měsíci nebo 11. září 2001, kdy se na povrch dostávají závažná fakta a zjištění, se často setkáváme s argumentem typu: "Vždyť do tak velkého spiknutí by musela být zapojena strašná spousta lidí, a není možné, aby žádný z nich nevyzradil pravdu a neprovalilo se to navenek!" V tom případě si položte otázku, kolik lidí bylo zapojeno do zinscenovaných politických procesů v 50. letech v Československu (a v 30. letech v SSSR) a dalších zemích východního bloku: od vysokých politiků, tajemníků, úředníků, policistů, přes pracovníky tajných služeb a rozvědek, soudce, až po příručí, zapisovatele, dozorce i zaměstnance státních sdělovacích prostředků...? Kdo a kdy z nich v té době promluvil? Kolik lidí si dovolilo v panující hysterii vystoupit vůči státní moci a zfanatizovanému národu, horujícímu za nejvyšší tresty, a nahlas zapochybovat o pravdivosti obvinění? Za jak dlouho se provalilo, že šlo o vykonstruovaná obvinění, výpovědi byly vynuceny násilím a soudní procesy, při nichž obvinění odříkávali naučená "doznání", byly pouhým divadlem? První revizní soudy začaly zvolna probíhat teprve v polovině 60. let, šlo však o kamufláž, jelikož v komisích seděli opět ti samí, co měli procesy na svědomí.
Proti komukoliv, kdo by se v 50. letech pokusil zapochybovat o vině odsouzených a označil politické procesy za zinscenované, by se spustila zuřivá nenávistná kampaň a tito odvážlivci by se stali terčem zfanatizovaných udavačů. Ne že by takoví nebyli. Když si přečteme studii Ústavu pro studium totalitních režimů o kampani provázející proces s Miladou Horákovou (Paměť a dějiny, 1/2007, PDF), v archivu prezidentské kanceláře se mimo tisíců dopisů a rezolucí žádajících nejvyšší tresty nachází TŘI dopisy obyčejných lidí, kteří žádali milost nebo dokonce zrušení rozsudku s ohledem na zmanipulovanost procesu (jeden z dopisů uveřejněn na straně 39). "Z dalších dálnopisů posílaných na pražské ústředí lze vyčíst pochyby o věrohodnosti celého procesu a vině souzených. Například jihlavští komunisté (sic!) hlásí, že především konzervativnější lidé z měst a venkova nemají důvěru k výpovědím souzených, říkají, že k nim byli přinuceni, a považují je za nevinné jako faráře Josefa Toufara: Je to stejně jako v Čihošti, říkají."
Dnešní státní moc by takové rýpaly nepochybně označila za dezinformátory, konspirátory, dezoláty a odpadlíky. Jejich jména by byla okamžitě zveřejněna v pravidelných svodkách Českých elfů, na Cemperově webu i ve výročních zprávách Rakušanova Ministerstva Pravdy a Lásky o extremismu. Copak by si někdo dovolil pochybovat o tom, že by sama Strana byla schopna zmanipulovat celý proces? Na tom by se přece musely podílet stovky a tisíce lidí, to by se přece muselo provalit! Jaké důkazy by mohli tito rozvratníci předložit o tom, že šlo o spiknutí vládnoucí moci? Pochopitelně žádné, šlo jen o logické domněnky, postavené na souvislostech, zkušenostech ze stejných procesů v SSSR v 30. letech a podezřele hysterické propagandistické kampaně při souhře celé totalitní mašinérie, od moci politické, soudní i mediální. Nakonec však vyšlo najevo, že tito "konspirátoři" měli pravdu.
Že by si měli dnešní vládní propagandisté a udavači "proruských" dezinformátorů dávat na státní "pravdu" hodně velký pozor, zvláště při pohledu zpátky do minulosti, je nasnadě. Aby se nakonec za své služby nedočkali takového ocenění, jako jejich předchůdci z 30. a 50. letech, kdy se z věrných přisluhovačů staly orwellovské "neosoby" a jejich existence byly vaporizovány z reality i vlastní minulosti. Přepisování historie, reality i mizení osob, z fotografií i mizení doslovné není specialitou posledních let.
Vytváření umělé reality, falešné osoby, úpravy fotografií, události, které se nikdy nestaly, přepisování historie... Je možné, aby ONI někdy přiznali, že námi manipulují? Stalo se někdy, aby se kterákoliv vysoce postavená osoba sama od sebe přiznala k podvodu a klamání veřejnosti? Pamatujete, aby se kdokoliv z vlivných a mocných omluvil za škody, způsobené svými vlastními manipulacemi? A víte, že přece jen ano? Pokud jste si toho nevšimli, pravděpodobně nesledujete bulvár a podivné dění okolo britské královské rodiny. Bizarní události okolo zmizení princezny Kate a zjevně na povel sehrané reakce s nezvykle poníženými "omluvami" vysoce postavených protagonistů tohoto mediálního divadla působí velmi neobvykle.
Celá tato médii přiživovaná a záměrně natahovaná kauza má jakési rysy psychologické operace, přičemž sféra bulváru a "celebrit" byla pro celé dějství vybrána záměrně, aby přitáhla pozornost širokých vrstev. Normálně uvažující člověk totiž celý humbuk jaksi není schopen pobrat. Tanečky kolem údajně falešných fotek, jejich náhlých stahování z médií, následných omluv, rojících se "odhalení", obviňování z podvodu, po chvíli i otevřených obav, zda Kate ještě žije... Co to má všechno znamenat? Nedává smysl, aby se kdokoliv z "celebrit" omlouval za nepatrné úpravy na fotografiích, když víme, že všechny oficiální fotky těchto nadlidí z vyšší společnosti bývají vždy naaranžovány a upravovány, včetně falešných úsměvů a křečovitých póz. A aby se samotná britská princezna omlouvala za retušovanou fotografii na místě záhybu látky svetru? O co tady jde?
Že by se nám vlivní a mocní přes svá ovládaná masmédia přiznávali, že jimi prezentovaná "realita" je jen podvod a klam? Bylo by to z jejich strany velice překvapivé, pravda bude proto zřejmě úplně jinde. Souhlasím s Davidem Ickem, který se domnívá, že dosud velmi schopný PR-tým pracující pro královskou rodinu buď náhle naprosto zešílel, nebo to šílenství kolem Kate, které právě sledujeme, je přesně tím, co oni chtějí, abychom viděli. Spíše tedy chtějí, abychom raději přestali věřit všemu, co vidíme na vlastní oči nebo zažíváme na vlastní kůži. Pak nám jakýmsi způsobem nahrají do mozků novou "realitu", až nakonec sami nebudeme schopni rozeznat, co je skutečné, a co jen simulace.
Mimochodem, už dříve konspirační weby spekulovaly nad falešnými fotografiemi těhotenství a dětí ex-prince Harryho a Meghan, viz OrgoNet Meghan: falešné těhotenství a porod? a Falešný Archie pojmenovaný podle kocoura. Tehdy to ovšem veškerá hlavní média odsoudila jako výplody chorých mozků. Jsou to snad méně nepodstatné spekulace než hledání retuší v záhybech gauče, mezer u stolku, upravených stínů na vestě a zarovnaném pramínku vlasů jiného z členů královské rodiny (viz Agentura odhalila další upravenou fotku z dílny Kate)? Najednou se v médiích veřejně hovoří o konspiracích a dokonce bylo nutné dementovat zprávu o Charlesově smrti. Budou se tedy falešným těhotenstvím Meghan zabývat stejně jako retušovanou látkou na Katčině svetru?
Vytváření virtuální reality a "retušování" informací jsme si ostatně naplno užívali během covidománie, s denně zveřejňovanými čísly "nakažených", hospitalizovaných a mrazácích plných mrtvol. Pravidelně jsme byli zahrnováni detailními počty ve všech těchto kategoriích hrůzy, sečtenými téměř na osobu, to vše aktualizováno každou půlhodinu v přímém přenosu z každé země na planetě. V jistých obdobích to aspoň podle médií vypadalo, že na severu Itálie probíhá covidová genocida a po prázdných ulicích jezdí nekonečné kolony kamionů s mrtvolami. A když jste se začetli do rubriky zahraničního zpravodajství, museli jste nabýt dojmu, že v USA právě umírá na covid polovina obyvatelstva a zbytek leží na JIPkách s těžkým průběhem. A třeba v takové Brazílii ti, kdo ještě zůstali naživu, nedělají nic jiného, než že kopou masové hroby (viz Brutální covidový výplach mozku a informační teror České televize).
Z řady do té doby renomovaných a uznávaných vědců a lékařů se stávaly doslova orwellovské "neosoby", jen proto, že vyjádřili svůj odlišný názor na celý covidový podvod: Michael Yeadon, Judi Mikovits, Rashid Buttar, Luc Montagnier, Vladimir Zelenko, Peter McCullough a mnozí další. Jiného proslulého vědce, dr. Roberta Maloneho, objevitele mRNA technologie, který se posléze vyslovil pro zákaz covidových vakcín, cosi podobného postihlo v extrémním měřítku: jeho existence byla doslova vymazána nejen z internetu, ale i vědecké historie. Doslova zmizel nejen z reality, ale i z minulosti. Jeho vynález byl přisouzen jakési maďarské emigrantce Katalin Karikóové a ve všech dokumentech o objevu mRNA technologie začalo figurovat její jméno namísto Maloneho. Neznámá vědkyně maďarského původu se pak rychlostí blesku objevila na titulních stranách "prestižních" médií jako osobnost roku (Newsweek, Glamour, Time atd.). Člověk už si musí opravdu připadat, že žije v nějaké paralelní realitě. Nemálo lidem to připomíná scénář z amerického filmu Návrat do budoucnosti, kdy jeden nepatrný zásah v minulosti může totálně přepsat budoucí dějiny, díky čemuž někteří lidé z vašeho života zmizí a nikdy se v něm neobjeví. Místo nich se v klíčových událostech života zjeví úplně jiné osoby. Robert Malone zkrátka zmizel a možná ani nikdy neexistoval.
Ale proč chodit k příkladům vytváření virtuální reality hluboko do minulosti nebo daleké ciziny, když u nás máme tolik exemplářů obdobně úspěšných pokusů o ohlupování obyvatelstva falešnými operacemi. Jednou z nich jsou Vrbětice. Od roku 2014, kdy došlo k explozím muničních skladů na Zlínsku, až do slavné Babišovy a Hamáčkovy tiskovky z dubna 2021 nepadlo jediné slovo o možném ruském zapojení do těchto událostí. Po dlouhém bezúspěšném vyšetřování a bez jediného předloženého důkazu tajné služby náhle po 7 letech zjistily, že za výbuchy stojí dva ruští agenti. A tak jsme se z úst viditelně vystrašeného předsedy vlády, jistě zcela dobrovolně a z jeho vlastní vůle dověděli, že za explozemi stojí Putin a Rusko. Potvrzením těchto "důkazů" je zpětně samotné tvrzení, že máme důkazy. Připomíná to argumentaci kruhem a státní média se stále dokola odvolávají na své vlastní oznámení o těchto důkazech. Je to tak zamotané, že tomu zkrátka musíte věřit. Pochybnosti se nepřipouští, a vy přece chcete mít klidný spánek a nebát se, že vás kdosi zařadí na seznam proruských živlů.
Stejné jasno jako u Vrbětic panuje také v aktuální kauze střelby na Filozofické fakultě z prosince 2023. Podrobně se jí věnuji v příspěvcích v rubrice Stručně & jasně (spíš bych ji měl přejmenovat na Zeširoka & dopodrobna). Dění kolem této události jako by přesně vystihovalo téma tohoto článku. Máme jedinečnou příležitost sledovat událost, během níž dochází k průběžnému přepisování jejího skutečného průběhu a nahrazování doslova virtuální realitou. Jelikož už v první oficiální verzi bylo mnoho nesrovnalostí a rozporů, ve snaze podepřít celou pohádku o osamělém střelci byly do médií záměrně vypouštěna jistá "nová zjištění", aniž by si režiséři v pozadí uvědomovali, že tyto detaily zásadně popírají původní verzi, kterou sami prezentovali jako jedinou možnou a pravdivou. Je docela možné, že i tento informační chaos a zahlcování rozpornými indiciemi je součást scénáře, neboť naši novináři i státní moc dobře ví, že obyčejní lidé se v tom zmatku ztratí. Domnívám se, že v celém případu se pomalu ztrácí i novináři. Zásadní důvody jsou, že:
- nikdo už si nepamatuje, co zaznělo dříve a co kdo dříve prohlásil,
- "zbytečných" detailů si nikdo nevšímá (cvičení zásahové jednotky ve stejný okamžik střelby o ulici dále, neexistující spoj MHD, jímž měl střelec dojet na místo, časový nesoulad s jeho pobytem na fakultě s původním harmonogramem operace apod.),
- nikdo nedokáže tyto detaily správně pochopit a zařadit do souvislostí.
Nelze se pak divit, že si sdělovací prostředky naordinovaly absolutního bobříka mlčení. Ticho, jaké se ze strany státních orgánů i médií rozhostilo, svědčí o tom, že nejde o "běžnou" kriminální kauzu masové vraždy, ale o jakousi psychologickou operaci s předpokládaným dalším dějstvím. Není normální, abychom po čtyřech měsících po největší hromadné vraždě v historii ČR nevěděli naprosto nic. Představte si, kdyby stejně dlouhé ticho trvalo po dopadení tzv. spartakiádního vraha, který v roce 1985 v Praze znásilnil a zabil několik mladých dívek. Čtyři měsíce po jeho řádění bychom neznali jeho motiv ani jediný detail z jeho života, v médiích by panovalo naprosté ticho a vrahovi příbuzní by otevřeně vyhrožovali každému, kdo by se pokusil pátrat po dalších informacích s tím, že prý "špiní dobré jméno rodiny vraha". Ani komunistický režim si nedovolil to, co Rakušanova a Koudelkova sebranka, neboť i tehdejší papaláši si byli vědomi, že jakékoliv utajování okolností tak hrůzných činů by zvyšovalo nervozitu ve společnosti před důležitým propagandistickým spektáklem, jakým byla Spartakiáda.
Celá kauza střelby na FF UK pozvolna nabývá rozsahu českého 11. září a pochybnosti o pravdivosti oficiální verze narůstají každým dnem. Jediné, co lze dnes s naprostou jistotou říct, že v žádném případě nemohlo jít o akci jednoho osamělého střelce. Pokud by tomu tak bylo, už dávno bychom se dověděli detaily z jeho života (bulvár by si něco takového jistě nenechal ujít), už dávno bychom spatřili aspoň jediný kamerový záznam vraha, šinoucího se s těžkým zavazadlem po ulicích Prahy směrem k fakultě. Jediný, zdůrazňuji dosud stále jediný dostupný záznam s tváří střelce přinesly amatérské záběry obskurního "novináře-zpravodajce" Jiřího Formana, které byly - světe div se - posléze označeny za záběry Policie ČR! "Novinář" Forman, jenž se na svých stránkách prezentuje jako DJ, jehož si můžete pronajmout na víkendovou akci, se od samého počátku akce pohyboval společně s policejní zásahovkou přímo na místě střelby, zatímco všichni ostatní novináři byli nuceni několik hodin stát za policejními zábranami stovky metrů od fakulty. Během zásahu si dokonce dovolil pokřikovat po střelci, čímž vyprovokoval jeho další palbu směrem do lidí na náměstí a evidentně způsobil minimálně jedno těžké zranění cizince. Jak je možné, že Jiří Forman dosud nebyl vyšetřován? Nikoho z kolegů novinářů to nezajímá?
Tento novinářský baron Prášil, oslavovaný některými provládními médii jako "hrdina", několik dní po střelbě chodil po různých médiích a tvrdil, že viděl vraha, jak před vstupem na fakultu zastřelil dívku na ulici. Nikdo se na toto jeho tvrzení neptá, možná to byl fejk, možná ne, kdo ví? Účel to splnilo, příběh o mrtvé dívce na ulici přidal na dramatičnosti akce a na chvíli zaplnil prostor v novinách; další den už se po něm slehla zem, stejně jako po zvěsti o telegramovém účtu střelce a jeho inspiraci v Rusku. Občas kdosi naznačí, že šlo zřejmě o, ehm, ehm, neověřenou informaci. Tedy lež. To ostatní, co Forman navykládal do médií, byla tedy pravda, nadále mu důvěřujeme? Jeho pozoruhodné záběry střílejícího člověka z balkónu fakulty také nelze zpochybnit? Běžný člověk, který by se nachomýtl k takové tragédii a dokonce ji svým provokováním pachatele ještě přiživil, by už dávno čelil vyšetřování jak policie, tak tajných služeb. Nikdo se tohoto člověka nedotkne, nikdo na jeho lži neupozorňuje, ani je nerozporuje, mlčí o něm i jinak velice aktivní fact-checkeři (všímající si kdejakého kváknutí na sociální síti).
Možná má pravdu Petr Hájek a za určitý čas se u této kauzy dočkáme "odhalení" ve stylu Vrbětic. Nevídaná návštěva tří šéfů českých tajných služeb v ústředí CIA během premiérovy návštěvy USA mnohé naznačuje. Již o pár týdnů dříve samotný šéf FBI v Praze potvrdil, že jeho služba pomáhá české straně s "vyřešením" této události. Bylo zajímavé sledovat, jak byli někteří vládní představitelé z tohoto prohlášení lehce vyděšeni. Vůbec by mě tedy nepřekvapilo, kdyby vyšetřování dospělo k zásadnímu "odhalení", které by totálně převrátilo naruby veškerá dosavadní lži a vytvořila se zcela nová oficiální verze, včetně aktualizovaného výkladu vražd v Klánovickém lese. Běžné konzumenty televizních zpráv by to nijak nerozhodilo, ti už si nepamatují, co jim rvali do hlav před pár měsíci. A naši politici by to pochopitelně odkývali, neboť zadání přece přišlo z Langley, a tom se nepochybuje. :)
Je vůbec možné, aby si lidé neuvědomovali, že to, co se kolem nás odehrává, je jakási nenormální simulace iluzorního světa, který vůbec nedává smysl, protože scénář je špatně napsaný, bez logiky a návaznosti, a kdosi ho ještě přepisuje přímo za běhu? Ti vnímavější to chápou od okamžiku, kdy se na tomto světě ocitli, ale i těm ostatním by cosi mělo za poslední čtyři roky, aspoň ve skrytu mysli, pořádně vrtat hlavou.
V Praze došlo k masové vraždě, kdosi postřílel 16 lidí, celý národ se musel postavit do pozoru a truchlit, ale druhý den už byly zakázány jakékoliv otázky a nařízeno mlčení. Jak tento stav charakterizovat jinak, než že žijeme ve virtuální realitě? Pokud je toto možné, dovede to systém nasimulovat častěji?
Aby ne, kdo se snaží prohlédnout přes síť nataženého matrixu, vidí příklady kolem sebe den co den. Jedna taková síť se nám často rozprostírá před očima, stačí, když pohlédneme vzhůru na oblohu. Již déle jak dvacet let bývá naše původně čistá modrá obloha pravidelně od brzkého rána zamarasena podivnými pruhy, klikatícími se napříč celou oblohou a protínající se navzájem, kreslí se různé křížky, hvězdice a oblouky, jako by na nebi od rána probíhala armádní letecká přehlídka. Údajně se jedná o kondenzační stopy z běžného leteckého provozu. Háček je v tom, že křižovatky mnohanásobných čar vidíme i oblastech mimo letecké koridory, přičemž radar žádné letadlo v dané oblasti neregistruje. Tyto pruhy pak nemizí během pár minut, ale drží se na nebi po celý den a tvoří masivní a netypickou oblačnost.
Generace dnešních 20 až 30letých nepamatuje dobu, kdy by nebe bylo bez těchto malůvek. Za pár desítek let už nebude na světě jediný člověk, jenž by pamatoval čistou modrou oblohu. V té době už bude naše planeta plná virtuální realitou a (a)sociálními sítěmi zdegenerovaných dementů, kteří budou nadšeně hltat zdokonalené hologramové reality show na obloze stejně, jako jejich předchůdci hltali večerní televizní estrády. Sergem Monastem odhalený Projekt Blue Beam přece hovoří přesně o tomto a je až hrozivě zarážející, jak tyto plány do sebe zapadají. (Pozn.: Chemtrails se hodlám podrobněji věnovat v chystaném článku, trochu z jiného pohledu a originálně, jak je zde zvykem.)
Za poslední 4 roky jsme pátrali po skutečných záměrech covidové a očkovací hysterie. Byl za tím opravdu jen finanční zisk? Není to trochu fádní cíl u farmaceutických korporací s téměř zaručenými miliardovými zisky bez ohledu na vyhlašované 'pandemie'? Proč ty výhrůžky povinným očkováním výměnou za znovuzískání "svobody"? K čemu ten centrální sběr dat, evidence pohybu, propojování s bankovním ID? Proč prostřednictvím vakcinace globalisté vyvolali rozdělení lidí na první a druhou kategorii? Dnes už to možná víme. Odhaluje to nejen dr. Nehls ve zmíněném rozhovoru s Carlsonem, ale také například dr. David Martin (Dr. David Martin: Velký pandemický podvod a Dr. Martin odhaluje, jak covid pandemie byla naplánovaná & jak covid "vakcíny" nejsou vakcínami) a mnozí další.
Vnucovali nám zázračnou vakcínu na covid a umlčovali každého, kdo upozorňoval, že jde o nevyzkoušenou látku a varoval před možnými vážnými účinky na lidské zdraví. Dnes jen tak mimochodem proběhne v tisku krátká zpráva, že ostravským vědcům se podařilo potvrdit přítomnost mikroplastů u těhotných, v plodové vodě i placentě současně (viz také Novinky, ČT24 a ještě jednou. Odkud se tam ty plasty vzaly? Zpráva říká, že první informace o mikroplastech u těhotných žen se objevily - chvilka napětí - v roce 2021. To musí být pro mnohé obrovské překvapení, že se jedná zrovna o letopočet, kdy byla zahájena globální genoc... tedy vakcinace proti covidu.
Co dělala média předtím, kdy na výskyt záhadných plastových destiček ("žiletek") v krvi "očkovaných", podobající se elektronickým čipům, upozorňovaly nezávislé výzkumy nejen u nás, ale po celém světě? Různé plastové objekty, podobající se elektronickým obvodům a "čipům" mohou být nástroji pro spuštění kompletního myšlenkového restartu celého lidstva, po němž se lidé nechají ochotně a bez jakéhokoliv odporu zotročit. Masové covidové očkování tak mohlo prostředkem k tomu globálnímu vymytí mozků. Jaké to překvapení! Vždyť o "implantování digitální přístrojů do našich těl a mozků" a "aktivních mikročipech prorážejících kůži našeho těla" hovořil už Klaus Schwab ve své studii Shaping the Future of the Fourth Revolution.
Co se stane, až budou digitální obvody v krvích očkovaných spuštěny na plný provoz? Zůstane ještě vůbec někdo, kdo by si pamatoval, jaký podvod a zločin se na lidstvu udál? Zůstanou zde pouze lidé s přeprogramovanými a vymytými mozky po "úspěšné" vakcinaci, veškeré důkazy budou vymazány z paměti lidstva i veškerých tištěných i digitálních knihoven? Budou nás hlídat roboti a drony, napojení na 5G sítě? A pokud ještě budou žít lidé se zbytky vědomostí a paměti, budou umístěni pod totálním dohledem Velkého bratra?
Závěrem jedna malá odbočka, ale nikoliv mimo téma. V magazínu MF DNES jsem narazil na rozhovor s moderátorkou Lucií Výbornou, která se v něm svěřila, že na rozdíl od své profese, která vyžaduje neustálou přítomnost v mediálním prostředí a plnou informovanost o všech možných podnětech ze svého okolí, se v soukromí snaží oprostit od neustálého proudu informačního balastu, který zapleveluje mozek:
"Poměrně intenzivně se už několik let snažím odříznout od věcí, které zaplevelují... Tady je prostor zaplněn nežádoucími sděleními. Tak se snažím, aby do mého života nezasahovala. Nedávno se pán z banky divil, že nevím o jejich nových produktech. Říkal, že na ně mají reklamy v televizi, na internetu, v novinách. Řekla jsem mu, že nemám televizi, že mám internet ošetřený tak, abych tam neměla reklamy, a zpravodajství si platím, aby se ke mně takové věci nedostaly. Sednu do taxíku, a když má pan taxikář zapnuté rádio, požádám ho, aby ho vypnul."
Zajímavé, že? Lidé z vlivných sdělovacích prostředků, kteří přispívají k hlavnímu proudu mediální masírky svou neustálou přítomností, kamkoliv se hnete, každodenně vyplachují běžným konzumentům mozky, se tedy v soukromí odmítají té samé mozkové masáži vystavovat. Není to pozoruhodné zjištění? A netrpí vlastně zaměstnanci médií a všechny ty televizní, rozhlasové a internetové celebrity těžkou schizofrenií, když mysl svých konzumentů pravidelně zásobují informačním balastem, jemuž se v soukromí raději vyhýbají? Když do nich ládují vládní propagandu, které sami nevěří? Proč to vlastně většina z nás trpí? Stačilo by se probudit z hypnózy konformního vnímání světa, jež nám už od školní docházky zastřela mozek různými "životními pravdami", falešnými principy, nezpochybnitelnými dogmaty a poslušnosti k normám, které nás vedou do celoživotního otroctví.