Občané, a co teď? Právo svobodně si zvolit zloděje a vynést parazity do lukrativních funkcí. Anebo si konečně nenechat srát na hlavu

Prý zase jde o všechno. Stejně jako u těch minulých voleb. A předminulých taky. Jsou to asi desáté volby po převratu v roce 1989, které rozhodnou naprosto o všem a ovlivní naše životy na staletí i tisíciletí dopředu. Jsme už poučeni, že nadcházející volby bývají vždy tak klíčové a důležité, ba nejdůležitější v naší novodobé historii, že svou důležitostí a klíčovostí pokaždé přebíjí všechny klíčové a důležité volby v předchozích letech.

Každé z nich už tradičně doprovází mobilizační atmosféra s burcujícími slogany o hrozbě, která nastane, pokud obyvatelstvo zvolí "špatně". Slušní a charakterní politici varují před nezodpovědnými extremisty, kteří nás zadluží tak, že skončíme jako v Řecku, udělají z nás kolonii Ruska nebo dopadneme jako na Slovensku (jednotlivé strašáky lze střídat dle aktuální agendy). Brojí se proti návratu totality, politickým dinosaurům, oligarchům u moci, pronikání organizovaného zločinu do státní správy, korupci, extremistům pravicovým i levicovým; na druhé straně se volá po návratu slušnosti do politiky, slibuje se prosperita a bezpečí. Ale pro to vše se musíte rozhodnout právě teď, protože teď jde o všechno! Jindy už bude pozdě!

Po volbách přichází deziluze a zjištění, že "o všechno" šlo především úzké vrstvě vyvolených a lid si za své veřejné zástupce z naprosté většiny zvolil stejné, stranickými sekretariáty, mafií, byznysem a vlivovými agenturami dopředu vybrané prospěcháře, které bude další čtyři roky nenávidět. Ihned po volbách se rozběhne kolotoč výtáček, proč zvolení zákonodárci nejsou schopni splnit nic z toho, co lidem naslibovali v kampani, zazní tisíce výmluv, proč se musí vzdát všech ušlechtilých zásad, na něž ještě před pár dny přísahali na mohutných billboardech po celé zemi. Zato se vmžiku začnou rozdávat "strategické" posty ve státní správě, výborech, dozorčích radách, obsazovat dobře placená místa spřízněným osobám "za zásluhy", přičemž žádný blízký kamarád ani rodinný příslušník nesmí být opomenut.

Ocitnout se v pozici, v níž máte možnost rozdělovat veřejné peníze a ovlivňovat životy lidí, je opojný pocit, jemuž je snadné podlehnout. Vlivná a dobře placená funkce s mnoha privilegii a benefity je skvělou příležitostí, jak do budoucna zajistit sebe i svou rodinu a zavázat si spoustu lidí ve svém okolí. Díky svému vysokému postavení na to máte spoustu prostředků i metod. Jen skutečně silní a svědomití jedinci (vzácné úkazy bílých vran v hejnu supů) chápou své výlučné zaměstnání jako poslání sloužit společnosti. Takoví pak většinou po krátké době z těchto míst, frustrovaní a psychicky vyřízení, rychle mizí. Pobyt v toxickém a intrikánstvím prolezlém prostředí politiky a státní správy představuje takový nápor na psychiku a důstojnost, že bez následků a potlačení vlastního svědomí jej přežijí jen velice otrlí jedinci.

Pokud nejste schopni bez studu lhát a ze dne na den popřít vše, co jste ještě včera lidem tvrdili do očí, do politiky se nehodíte. Jestliže je politika seriózní služba veřejnosti, proč volební kampaň vypadá jako konkurz do jakési pokleslé estrády v bordelu, kde se uchazeči předbíhají v tom, jaké idioty jsou ze sebe schopni udělat? Ti údajně nejlepší z nás, vzdělaní lidé, experti ve svých oborech, vyvolení řešit vážné společenské problémy a spravovat naši zem, se musí pitvořit na billboardech a dětinských videích, tančit, převlékat se do úchylných oblečků a hlásat slabomyslná hesla, aby nám, nevzdělané lůze, tímto jednoduchým způsobem vysvětlili složitou problematiku řízení státu. Hodnotí se, jak jim to sluší na fotkách, jaký je kdo fešák (nynějšího prezidenta zvolila spousta takových znalců a naivních fanynek jeho "image") nebo že nafotí sexy kalendář. Pokud nic z toho nezabere, začne se vyhrožovat nedozírnými důsledky, spálenou zemí, bankrotem republiky, návratem totality a pádem do područí nepřátelské mocnosti, pokud nezvolíme ty pravé. Stádo pak ochotně nakluše k urnám a hodí svůj hlas lidem, které vůbec neznají, protože pokud by je znali, museli by se z nich pozvracet.

Raději než by ukázali svou pravou tvář a povahu, PR agentury politikům na veřejnosti vytvoří líbivý mediální obraz usměvavých, vstřícných a pracovitých reprezentantů lidu, ochotných ke kdejaké taškařici. Všichni kamarádi lobbisté, mafiáni z byznysu a tajní sponzoři by se na volební billboard prostě nevešli a ukazovat na obrazovce své nadité bankovní účty z covidových, farmaceutických, bitcoinových, zbrojařských, či jiných kriminálních kšeftů taky není pro politickou kariéru úplně vhodné. A tak dle pokynů píáristů před volbami nasadí úsměvy, zazpívají si s občany na náměstích, rozdají balónky a urputně se tváří, jak jim blaho svých poddaných leží na srdci. Jsou to jen herci, kteří hrají, že nám slouží. A lidé předstírají, že jim to věří.

Divíme se, čím to může být, že tolik lidí z vlastní vůle, ve "svobodných" volbách, opakovaně dává hlas sprostým lhářům, podvodníkům, zlodějům a psychopatům, když ti je tolikrát oklamali, prokázali ve své funkci naprostou neschopnost, stokrát změnili své "zásadové" postoje, popřeli vše, co dříve hlásali a navíc figurovali v desítkách korupčních kauz. Proč ti samí zprofanovaní politici ze stejných stran stále dostávají masovou většinu hlasů? Vysvětlit by se to dalo dvěma způsoby.

Volím tak, abych nevypadal blbě před druhými

Volební kampaň je cosi jako Aschův experiment v reálu. Psycholog Solomon Asch si v roce 1951 pozval skupinu studentů, aby porovnávali velikosti čar na sérii kartiček. Svou odpověď pak měli vyslovit nahlas před ostatními. Záludnost byla v tom, že většina z nich byla psychologem předem instruována, aby záměrně odpovídala špatně; pouze jeden z nich nic netušil. Právě ten odpovídal jako poslední a jelikož slyšel, jak všichni před ním sebejistě označují zjevně chybnou odpověď jako správnou, navzdory vlastním pochybnostem, se pod tlakem přidal ke většině a označil chybnou variantu jako ostatní. Chtěl se tak vyhnout riziku nesouhlasu, aby jej ostatní nepovažovali za "divného". Většina přece musí mít pravdu, zvlášť když ji pronáší s ohromnou sebejistotou.

Navzdory řečem o "svobodné" volbě, je hlasování o výběru našich veřejných zástupců jakýmsi testem konformity společnosti. Obálku s volebním lístkem sice házíme do urny každý samostatně, málokdo se však skutečně rozhoduje čistě sám za sebe. Na obyvatelstvo působí všudypřítomná a hysterická volební kampaň, velká část občanů je pod tlakem rodiny, okolí i tzv. veřejného mínění. Ačkoli to zní divně, nemálo lidí nakonec volí proti svým politickým sympatiím, vlastnímu svědomí a dokonce proti svým vlastním zájmům.

Sociologie tento stav, kdy se člověk ztotožňuje s hodnotami skupiny, do níž vůbec nepatří, nazývá jako teorie referenční skupiny, ale pro jednoduchost to můžeme pojmenovat jako syndrom sekretářky. Asistentka vysoce postaveného manažera v kanceláři sice pobírá podprůměrný plat, ale statusově se cítí výše, neboť se denně pohybuje v nejbližším okolí svého šéfa, vaří mu kafe, zvedá telefony a domlouvá mu schůzky s obchodními partnery na milionové kšefty, zařizuje mu i luxusní dovolenou v exotických destinacích, zvlášť pro jeho manželku, podruhé pro milenku, objednává prohlídky v autosalonech i drahých restauracích. Její výplata je sice pořád stejně ubohá, ale díky každodennímu pohybu v atmosféře vysokého byznysu a luxusu se může cítit, že i ona patří do prostředí vyšší vrstvy vyvolených, pohrdat "sockami" a lidmi, kteří nejezdí na dovolenou, protože si ji nemůžou dovolit, neboť přežívají od výplaty k výplatě. Přitom ona sama žije mimo svou práci úplně stejným životem jako ti "dole". Přesto u voleb dá hlas těm politikům, kteří hlásají, že se "máme, jako jsme se neměli nikdy v historii", protože je nasáklá falešným prostředím svého zaměstnání, z něhož přitom má nulový prospěch.

Přemluv bábu, dědka, fotra a celou rodinu, která mě živí

Stejně schizofrenní postoj můžeme vidět u nejmladší generace. Ti, kdo nemají finanční polštář od rodičů, sice horko těžko přežívají z brigád, mají dluhy a hypotéky, sotva zaplatí nájem, vysokoškolské koleje, cestovné a náklady na studium a bez pomoci rodiny by nepřežili týden. Přesto volí pravicové strany, hlásající úspěch, individualismus a život bez dluhů, a zároveň slibují přiškrcení sociálních dávek a zavedení školného. Jako mladý člověk ale nechcete stát na straně socek, lůzrů a těch "neschopných", vy chcete být úspěšný, stejně jako ti vysmátí lidé z billboardů, ne? Ti všichni se prý vypracovali jen díky pevné vůli, vlastním silám a schopnostem, a pokud chcete být mezi nimi, stačí k tomu málo: hlaste se k nám, schopným a úspěšným a veřejně dávejte najevo, že nejste žádný sociální případ. Když budete správně volit, sami se budete cítit jako ti úspěšní. Sice nemůžete sehnat práci, přežíváte z dávek na bydlení a z peněz od rodičů, navenek se ale opovržlivě vyjadřujete o starší generaci, vyznáváte rádoby "pravicové" hodnoty a volíte "pravicové" strany, protože takto je možné se statusově cítit výše. Přesně tento pocit dokázala mladým lidem dokonale vštípit například TOP 09 ve volbách v roce 2010.

Druhým zásadním důvodem, proč se zkorumpovaným a zdiskreditovaným stranám stále dostává masové podpory, je ten, že nemalá část našich spoluobčanů má ze stávajícího systému osobní prospěch a těží z něj. Těmto lidem, kteří jsou s režimem spjatí napřímo nebo díky rodinným konexím vůbec nevadí korupční kauzy jimi zvolených politiků, okrádání zaměstnanců a důchodců, zdražování potravin, rostoucí náklady na živobytí, manipulace s veřejnými zakázkami, rozkrádání veřejných rozpočtů, ani to, že se jimi zvolení politici zpronevěřili svým programům a lžou jim do očí. Z vlastní životní zkušenosti naopak takové chování oceňují a považují za správné, protože v něm vidí svůj vlastní obraz: mentalitu všehoschopných, kteří jdou za svým prospěchem a nezáleží jim na metodách, jak jej dosáhnou. Své názorově spřízněné politické idoly naopak velebí za to, když se jim podaří využít každé příležitosti, jak ošulit, okrást, obelhat a podvést ty druhé, ty ostatní (rodiny s dětmi, důchodce, běžné zaměstnance, stát), aby získali co nejvíce (peněz, vlivu) pro sebe. Žijí i volí podle hesla: "Dělají to tak všichni, byl bys hlupák, kdybys to nedělal taky."

Jak v jednom rozhovoru trefně podotkl Lubomír Volný, chování těchto voličů vládní koalice (a přiznejme - i některých podivných postav z tzv. "opozice") je velmi blízké mentalitě jisté minoritní menšiny, která oceňuje osobu ze svého okruhu, která dokáže okrást člověka mimo svou komunitu. Zcela stejně i tito voliči mívají pocit zadostiučinění, když kdosi všehoschopný dokáže uškodit těm nenáviděným levičákům/pravičákům (podle situace), dezolátům, extremistům a proruským šmejdům nebo ponížit socky, které nemají na iphone. Korupci, okrádání státu i jeho obyvatel, financování politických stran z peněz organizovaného zločinu, aroganci a prospěchářství berou jako úspěch těch, kteří dokáží, že to "umí". Když ve svém jednání škodí "těm druhým", které nenávidí, je všechno v naprostém pořádku. Pro jejich voliče je to potvrzení správné cesty, neboť stejné "hodnoty" vyznávají i oni po celý svůj život.

Sám jsem se s tímto až "třídně nenávistným" postojem setkal kdysi při krátkém pobytu na soukromé škole, kterou navštěvovaly z velké většiny děti bohatých rodičů a privilegovaných rodin. Dobře živení a rodičemi plně zajištění studenti často vyjadřovali obdiv například k Viktoru Koženému za to, jak byl "chytrý", když "dokázal" tak rychle vydělat velké prachy a vychvalovali jej za to, jak to "uměl zválet" s naivními občany i českým státem. Pokud prý dokázal "využít příležitost" a nikdo jej u toho nechytil, je všechno v naprostém pořádku a své poctivě vydělané miliardy si zcela jistě zaslouží. Podle hesla "Můžete krást a podvádět, jen vás u toho nesmí chytit!", se po všech korupčních kauzách, financování politických stran z organizovaného zločinu, kampeličkách a bitcoinech se řídí i voliči současného vedení státu.

Nějaké volební programy, sliby nezvyšovat daně, smlouvy s občany, rozdávání funkcí příbuzným, mrtví v korupčních kauzách, šifrované telefony dětem na hraní, miliardy z bitcoinů na účtu ministerstva, zpackaná digitalizace... to všechno je režimním voličům úplně ukradené. Jen proboha nedopustit, aby se na místo našich "prozápadně hodnotových" politiků dostali extremisti, bolševici, proruští šmejdi, putinovští kolaboranti. Ti by si ještě mohli ukrojit z korupčního koláče a obsadit výnosné funkce, které patří jen nám, zásadovým morálním majákům! Je dokonalá schizofrenie hlásat hodnoty jako individualismus, osobní zodpovědnost a schopnost postarat se sám o sebe, a pak dopustit, aby samotný zeť předsedy vlády seděl v pěti placených funkcích.

Je rovněž ostudně trapné, když strana kritizuje zneužívání sociálních dávek, a pak vyjde najevo, že její hlavní finančník (a dodavatel koksu) Redl pobírá po celá desetiletí 75-100 tisíc na svou vyfabulovanou "invaliditu". A je vrcholně troufalé, když kvůli zpackané digitalizaci zkolabují v celé zemi procesy stavebního řízení a vy přesto rozjedete volební kampaň na razantnější řešení bytové krize a přidáte k tomu dvojsmyslné heslo Nakopneme změnu! Je vidět, že většina voličů jsou z pohledu vládních politiků jen malé, blbé děti, které lze opakovaně nalákat na plesnivé bonbony.

Tragikomedii okolo kolapsu stavebního řízení díky Bartošově digitalizaci jsem z jistých důvodů sledoval "naživo". Chtěl jsem vědět, jak usilovně pracuje dobře placený člověk ve vysoké funkci na odstranění závažných problémů, narušujících fungování životně důležitého procesu veřejné správy. Vím, jak to chodí třeba v menších firmách, když se vyskytne jakýkoli problém. Bez ohledu na to, zda jde o chybu na straně firmy nebo externího dodavatele, v tu chvíli se veškerá běžná činnost téměř zastaví a všichni zaměstnanci, od vysoce postavených manažerů podniku až po administrativu usilovně hledají řešení, napravují chyby, telefonují a mailují na všechny strany a pokud je třeba, vyjíždějí řešit problém. Ne tak ministr Bartoš.

V době, kdy dal premiér ministrovi od Pirátů ultimátum na rozběhnutí plně funkčního procesu, se na sociálních sítích objevovala různá videa, jak si ve své kanceláři zkouší taneční kreace nebo si užívá pohodičky na Prague Pride:

Řeknete si možná: to byly určitě příspěvky staršího data nebo vytržené z kontextu. Dobrá, tak se podívejme, jak skutečně makal ministr Bartoš na funkčnosti digitalizace v posledních srpnových dnech roku 2024, kdy mělo vypršet premiérovo ultimátum. Ne, pan ministr neseděl ve své kanceláři 20 hodin denně, beze spánku a jídla a nekomandoval své podřízené k plnému nasazení, ale zajel si na exkurzi do Frenštátu pod Radhoštěm, do firmy produkující čipy. Vysmátě si tam prohlížel výrobu a v regionální televizi nadšeně hovořil o dalších investicích, zatímco v republice kolabovaly stavební úřady.

Provedl Ivan Bartoš aspoň částečnou sebereflexi svého selhání? Vychutnejte si slova, která pronesl na mítinku Pirátů v Hradci Králové: "Je rok po tom, co jsme odcházeli z vlády. Takže [oni-Fialova čtyřkoalice] měli rok na to, dotáhnout to. Dokončit, nebo zrušit. Systém byl z osmdesáti procent funkční. Že to úřady nedávají, za to já nemůžu." Nikde jsme se zatím nedočetli, že by se ministr, který za nic neodpovídá a všechno hází na úřady, vzdal aspoň 20% svého platu za systém, který funguje jen z 80%. Na webu tento Bartošův výrok (pro jistotu) nenajdete, vyšel pouze v tištěném vydání deníku Právo a přečíst si jej můžete zde. Titulek článku zní Hřib miluje Jáju, Páju a Lebedu. Pak nevolte takové milé a pracovité chlapce.

Nedotknutelní chráněnci v čele ministerstev a zanesení false flag operaci do ČR

Současní instalovaní panáci ve funkcích se rozhodně nemusí trápit, že by za své činy nesli jakoukoli zodpovědnost. Pokud řádně plní zadání a neodchýlí se od frází "hodnotové prozápadní politiky", nemusí se strachovat ani o své posty. V případě, že by je přesto museli opustit, bude o jejich živobytí dobře postaráno, viz případ soudruha Hamáčka, covidové mlátičky z doby předchozí Babišovy vlády. Voliči vám už nedají důvěru? Žádný problém, máme pro vás předem připraveno jiné lukrativní místo.

Jeho nástupce ve funkci ministra vnitra Rakušan je exemplárním příkladem toho, že ani sebevětší průser se jich absolutně nedotkne, ať už jde o financování strany z organizovaného zločinu, záhadné mrtvé v kauze Dozimetr, likvidaci České pošty, plány na sledování úředníků státní správy systémem KRIT, únik osobních dat o majitelích datových schránek, potlačování svobody slova, vypínání webů, rozdávání nejvyšších odměn ze všech ministerstev různým poradcům a konzultantům, ani třeba idiotské chování s vyvěšováním obrázků politiků v pytli na mrtvoly. Ministr Rakušan je doslova zasypán skandály jako žádný jiný ministr, ovšem národ s údivem sleduje, jak jsou kauzy kolem něj zahlazovány a až na nepatrné výjimky mu je nikdo nepřipomíná (hlavní média rozhodně ne), ani jej nevolá k zodpovědnosti. Z pohledu běžného občana a obvyklého přístupu sdělovacích prostředků ke kauzám jiných politiků je to naprosto nepochopitelné.

Že jsou zde vyšší důvody pro ochranu Rakušanovy pozice, začalo být jasnější v prosinci 2023 po šílené a v našich končinách dosud nevídané události z Filozofické fakulty UK. Během tragédie, jejíž průběh (i to, co jí předcházelo v Klánovickém lese a v Hostouni) připomínal vojenskou operaci, bylo zavražděno 14 a těžce zraněno několik desítek dalších studentů a kantorů, zatímco ozbrojené policejní jednotky podivnou shodou okolností ve vedlejší ulici nacvičovaly zásah proti ozbrojenému střelci - tedy stejnou eventualitu, k níž reálně došlo o ulici dále (v milionové Praze se zkrátka zásadní události odehrávají v jeden okamžik na stejném místě). Během přesunu ke skutečnému zásahu byly pohotovostní jednotky tak dezorientovány, že si jejich příslušníci zprvu nebyli jisti, zda se nejedná o pokračování cvičení, načež byli kvůli chaotickým pokynům přesouváni a vysíláni na zcela jiná místa, než kde se ukrýval skutečný (?) střelec. Po masakru se ministr vnitra se postavil do světla kamer a prohlásil, že se jednalo o úspěšný a profesionální zásah.

Přes veškeré indicie, stopy, monitoring sociálních i mobilních sítí a nespočet kamer v hlavním městě mohl údajný pachatel dokončit svůj hrůzný čin, přičemž na místo dojel hromadnou dopravou ("potvrzené" časy odjezdu a názvy linek MHD se několikrát měnily, stejně jako se lehce, jen o 4,5 hodiny posouvala doba, kdy policie přiznala zjištění, že zavraždil svého otce); zbraně nakoupil ze statisícových úspor od rodičů, z USA si nechal poslat samonabíjecí pušku (celní správa s tím neměla žádný problém, stejně jako policie s registrací) a poté, co rozfofroval všechny peníze z účtu, mu ochotná a vstřícná banka jako bonitnímu klientovi poskytla ještě milionovou půjčku. Oblíbený ministr následně vyzval média a veřejnost, aby o pachateli a jeho činu raději vůbec nemluvili.

Média hlavního proudu poslechla a veškerá debata byla následně na půl roku umlčena. Kdo se odvážili zkoumat příčinu tragédie a hledat pravdu, stal se terčem očerňování novinářských úderek z mainstreamu, které jim klepaly a zvonily na dveře bytů s dotazem, jak si to mohli dovolit.

Jelikož analogický scénář se silně nepravděpodobným "osamělým střelcem" a podivným průběhem tragédie jsme mohli dříve i později sledovat u obdobných událostí i v jiných zemích "kolektivního Západu", je zřejmé, že i naše země se stává plnou součástí praktik globalistů a jimi inscenovaných scénářů nastolování světové totality a režimu total control. Ne že by k tomuto procesu nedocházelo již dříve a velkým tempem neakcelerovalo s covidem, ale až tato událost byla definitivním potvrzením, že zdejší mocenská klika je pod plnou kontrolou svých globálních nadřízených a Rakušan je jedním z chráněných představitelů nastolování nového režimu, jemuž nesmí být zkřiven vlas. Když na Slovensku v roce 2018 kdosi zavraždil dva novináře, musel odstoupit předseda vlády. Když na pražské univerzitě, téměř za dohledu policejních jednotek, zmasakrovali nevinné studenty a kantory, s pozicí ministra vnitra, natož předsedy vlády to ani nehnulo. Skandál ministra Jurečky na večírku v den střelby snad ani nemusím připomínat, že? Stále má někdo chuť žvanit cosi o politické odpovědnosti?

Je zjevné, že hlavním terčem akce Fakulta tedy nebyl, na rozdíl od případu Kuciak, nikdo z "našich" vládních exponentů. To je jeden z důvodů, proč jsou tak sebejistí. Naprosto přesně to popsal Igor Chaun:

"Oni tady nejsou sami za sebe. Podívejte se, jak se chovají. Kdyby byli odkázáni na sílu a podporu občanů, v žádném případě by se nemohli takto chovat. Mají jistotu, že budou znovu zvoleni (nebo dosazeni na jiné lukrativní pozice), neboť to mají jištěné zezadu. Ti lidé nejsou skutečně zvolenými osobnostmi, oni byli předvybráni a dosazeni. My lidé "dole" se rozhořčujeme nad tím, jak se ti "nahoře" chovají. Ale ti dosazení lidé "nahoře" nejsou zodpovědní nám, ale jiné nadřízené moci, která jim pomohla se dostat nahoru. Jsou to jen místodržící. Z toho plyne jejich zpupnost, bohorovnost a jistota, že by o své pozice mohli kdykoliv přijít. Nemusí se obávat o své živobytí a nákladný životní styl, protože mají za zády své ochránce. Z toho se rekrutuje jejich drzost, arogance, neochvějnost. Oni se vůbec nebojí, že my, obyčejní občané, bychom se jich pokusili odvolat nebo jakkoli ohrozili jejich získané pozice."

Nikdy předtím to nebylo tak zřetelné, jako v posledních čtyřech, resp. osmi letech. Od Babišova covidového teroru ("Dělali jsme, co nám řekli. Celý svět dělal to samé.") s totalitními represemi vůči obyvatelstvu (ale pochopitelně s výjimkami pro vyvolené), až po Fialovu ukrajinizaci republiky s likvidací energetické soběstačnosti, burcováním do západem vyprovokované války, cenzurou nepohodlných, masivním zdražením základních potřeb, nevídanou arogancí a naprostou ztrátou kontaktu s realitou, která se projevuje blouzněním o německých platech a halucinačními výroky předsedy vlády na sociálních sítích:

Něco na tom asi bude. Jde jim opravdu o všechno. O jejich teplé posty, vysezené funkce, pozice v dozorčích radách, privilegia a prospěch pro sebe a své nejbližší příbuzenstvo. A z globálního hlediska instalování "nových", předem vyškolených loutek, které budou plnit instrukce a zajistí pokračování stávající linie. Nám přitom jen nechávají zdání, že jednou za čtyři roky můžeme svobodně rozhodnout o svých životech. Zezadu to jistí ještě Ústavní soud, připravený eliminovat nevhodné hlasy a armáda, nacvičující to samé.

Režimní hlásní troubové musí v každém článku o kriticích režimu použít aspoň desetkrát v různých variantách sousloví dezinformátor, šířící ruskou propagandu, jinak by zřejmě neplnili normy (viz Krupkův článek, který se sice měl věnovat Karlu Krylovi, ale je přeplněn výrazy jako "dezinformátor a předseda neparlamentní strany", "dezinformační skupiny šířící aktivně ruskou propagandu", "materiály na podporu agresivního Ruska", "česká dezinformační a proruská scéna", "osobnosti proruské dezinformační scény, například senátorka a dezinformátorka..." či dokonce "dezinformační rádio Svobodný vysílač, šířící různé dezinformace, konspirační teorie i ruskou propagandu" - není už to příliš, nebo snad Deník nemá korektora? :))

Některé příspěvky tohoto pisálka vyznívají skoro jako z dob sílícího třídního boje: "Proruská dezinformační scéna zesiluje všude ve světě svou aktivitu a Česká republika není výjimkou." Na adresu opozičních aktivistů se to hemží přívlastky jako "internetoví lháři typu Jindřicha Rajchla" a "proruští lháři jako aktivista Ladislav Vrabel". Je vidět, jak se mocní bojí svých vlastních občanů. Zatím je ještě nestihli vyměnit.

Udivení presstituté: Proč jsou lidé tak podráždění, když jim říkáme pravdu?

Mainstreamový novinář Bartoníček z Aktuálně.cz se strašně podivuje nad tím, že s lidmi na mítincích se vůbec nedá mluvit, protože jen řvou, ječí a nadávají. Prý se mu svěřují zoufalí občané, že ve svém okolí musí žít s lidmi, kteří věří lžím ze sociálních sítí a šíří dezinformace. Chápu jeho rozumové rozpoložení, v němž není prostor pochopit, proč se toto děje. Ti lidé byli zejména v posledních letech, a jsou dodnes, ponižováni a umlčováni nejen vládnoucí garniturou, ale i masovými médii, poslušnými právě mocenské klice, která se zcela izolovala od zbytku společnosti. Trpěli a cítili se poníženi za Babišova covidového teroru, mají existenční problémy za Fialovy drahoty a netuší, co bude dál. Kolem nich se toho děje strašně moc a oni nechápou proč, když jim to zamlčují média, která si platí.

Jen tuší, že ti nahoře usilují o jejich životy a jim samotným jde o přežití. Zeptají se, proč se museli povinně očkovat, když po příchozích Ukrajincích to nikdo nepožadoval; dostane se jim odpovědi, že zpochybňovat očkování je práce ruských trollů. Nechápou, proč mají platit vyšší daně a odvody ze svého zaměstnání, neustále se uskromňovat a přitom poslouchat, že si pořád žijí nad poměry, když se vládnoucí strany nechávají financovat z organizovaného zločinu a rozdělují si bitcoinové miliardy z kriminálního prostředí. Nesmí se ptát na příčiny války na Ukrajině. Nesmí požadovat řádné vyšetření střelby na pražské fakultě. Od politiků a médií se jim několik let dostává jen arogance, posměchu a nálepek antivaxerů nebo proruských šmejdů; ze sdělovacích prostředků neslyší nic jiného, než je třeba podporovat Ukrajinu a připravovat se na válku. Kdo se odchýlí od pevných prorežimních postojů, je zrádce, kolaborant, nepřítel státu a měl by viset. Na vlastních povolených konferencích či demonstracích jsou napadáni násilnickou úderkou pod vedením odsouzeného recidivisty a obchodníka s dětským pornem, přičemž "excesy" této provládní sebranky přítomná policie ze zvláštních důvodů přehlíží.

Ti lidé, kteří spílají premiérovi na jeho mítincích, už jsou skutečně zoufalí, protože ztratili už téměř všechny možnosti, jak být slyšeni. Nikdo se jich nezastane, nikdo nechce bojovat za jejich zájmy a mluvit jejich hlasem (a hlavní média už vůbec ne). Jsou umlčováni a ponižováni lidmi, jako jste vy, Bartoníčku. Je mi jasné, že to nepochopíte, protože to máte zakázáno chápat.

Když jsem vás osobně viděl pobíhat pod pódiem a mezi občany na jednom mítinku Petra Fialy, nepůsobil jste jako nestranný novinář, monitorující dění, ale jako dirigent davu či spíše nervní vychovatel, dohlížející na neposlušná děcka ve školce. A ta děcka ne a ne poslouchat, aby se chovala, jak chcete vy: na školní besídku na náměstí jste jim přece přivedl toho hodného strýčka Péťu, aby se pochlubil, jak hezky o vás pečuje a rozdal vám sladké bonbóny i balónky na hraní. A děti na něj křičely, protože v něm neviděly hodného strýčka, který se o ně prý tak hezky stará a rozdává jim sladkosti, protože si pamatují, jak hanlivě se o nich vyjadřoval on i jeho pobočníci, když se dovolili ozvat. Pamatují si, že sebral slíbené peníze jejich rodičům (a ještě o tom předtím lhal). Pamatují si, jak jim neúnosně zvedl veškeré náklady na živobytí, zatímco sám sobě si peníze přidal, i když to vůbec nepotřeboval, neboť měl poctivě našetřeno v jedné kampeličce.

Ty neposlušné děti v něm zkrátka vidí kohosi, kdo pod profesorskými brejličkami skrývá svou zákeřnou povahu výběrčího výpalného a zároveň tvrdého bachaře, zvlášť když jim vyhrožuje tresty vězením za to, když jen neopakují stejné pohádky o "hodnotách svobody, demokracie a prosperity". Tyto hodnoty si zkrátka představovaly jinak - v jejich původním smyslu. Ne jako svobodu slova pro režimní přitakávače a prosperitu pro vyvolené (případně spekulanty, mafii a organizovaný zločin). Za to, že celý život poctivě pracují, platí daně a živí sebranku z vrcholu státního aparátu s houfy dobře placených politiků, náměstků, tajemníků a nesčetných poradců, kteří nikdy za nic nenesou skutečnou odpovědnost (viz Bartoš, Blažek, Válek, který nic neřeší, bratři Bendové, kteří jsou napakováni všude a taky za nic nemůžou, Fiala s miliony z kampeličky, na které v té hromadě peněz zapomněl, ani vykulený Rakušan s kamarády z Dozimetru, který nechá šifrovaný telefon dětem na hraní), by si zasloužili zcela jiné zacházení a přístup. Jestliže za svou kritiku vládních zločinů, finanční kriminality a odmítání války slýchají z (jimi placených) médií jen slova pohrdání, sprosté nálepkování, urážky a obviňování z kolaborace s cizí mocností, nedivte se, pane Bartoníčku, že jejich hněv vybublá někde na náměstí a s vysokým představitelem režimu se nebudou chtít bavit zrovna "kultivovaně".

Občané, co teď?

V roce 1932 napsal německý spisovatel Hans Fallada knihu Občánku, a co teď? (Kleiner Mann - was nun?, rovněž několikrát zfilmováno), popisující životní peripetie poctivého obyčejného člověka v době ekonomické krize 30. let minulého století, těsně před nástupem nacismu. Hlavní postava Johannes Pinnenberg, pracuje jako obchodní příručí v obchodě s textilem, přesto se svou partnerkou Ovečkou a právě narozeným dítětem horko těžko přežívá v tíživé existenční situaci. Jeho mzda jen lehce převyšuje nájem nuzného bytu v dělnické kolonii, a tak je mladý pár nucen se neustále stěhovat do jiných, ještě nuznějších až nedůstojných podnájmů. Nakonec skončí s celou rodinkou v bývalém skladu nábytku za kinosálem, což je jediný "byt", který je ještě schopen zaplatit.

Ve svém zaměstnání pracuje pod vedením přísného šéfa a mladého, dynamického manažera, jehož příjem asi 15x převyšuje Pinnenbergův plat. Ten svým zaměstnancům stanovil tvrdou normu: každý měsíc musí prodat zboží v hodnotě zhruba dvacetinásobku svého vlastního příjmu. Pokud normu nesplní, v konkurenci s dalšími zaměstnanci mu hrozí propuštění. Kvóta prodeje je záměrně nastavena tak vysoko, aby vybičovala vzájemnou konkurenci mezi zaměstnanci a majitel měl zároveň důvod propustit některé zaměstnance ("úsporná opatření, "zeštíhlení nákladů"), neboť normu nelze splnit jinak než na úrok těch druhých. Pinnenberg, ač velmi schopný a úspěšný prodavač, je nakonec stejně vyhozen kvůli jednomu pozdnímu příchodu do práce kvůli onemocnění malého dítěte, což majitele nijak nedojímá.

Aby Pinnenberg vůbec uživil rodinu s dítětem, nastoupí do nového zaměstnání desítky kilometrů od svého bydliště, přičemž jehož plat z velké části pokryje právě toto dojíždění. Za své vydělané peníze si nemůže dovolit ani návštěvu kina, v jehož předsálí s Ovečkou a dítětem nelegálně bydlí. Musí pečlivě zvažovat, zda dítěti pořídit kočárek nebo kabát pro manželku či zda zaplatit ošetření nemocného dítěte nebo zaplatit vyděračskou činži spekulantovi s byty. Jedinou výjimku představuje den, kdy je do kina pozván kuplířským přítelem své matky ke zhlédnutí filmu, v němž mladý herec výborně ztvárnil roli malého obyčejného člověka, vláčeného osudem. Ten, ač se snaží sebevíc, chová se slušně a žije poctivým životem, je vždycky sražen až ke dnu a nikoho jeho těžký životní úděl nezajímá. Pinnenberg i Ovečka slzí dojetím nad tak krásným filmem: Konečně někdo chápe jejich situaci! Ten skvělý herec ztvárnil naprosto přesně, jak se oni sami cítí ve své situaci, ponížení a nepochopení. Ten člověk z herecké branže musí znát, v čem žijí obyčejní lidé jako oni, jinak by to tak skvěle nezahrál!

V novém působišti hlavního hrdiny pochopitelně panuje obdobný tlak na objem prodeje jako v tom předchozím. Pinnenberg musí prodat stanovený počet zakázek, jinak bude opět propuštěn. Když se měsíc chýlí ke konci a prodejní čísla vypadají zle, najednou svitne nečekaná naděje: Ve dveřích obchodu se objeví onen slavný herec, prodavačův idol z filmu, nad jehož výkonem s manželkou plakali nadšením, a začne si vybírat ty nejdražší a nejluxusnější oděvy. Náš hrdina je ohromen a na chvíli žije nadějí, že se stal zázrak a hvězda z filmu přišla zachránit jeho práci. Po dlouhém vybírání a zkoušení věcí se mu ale herec vysměje do očí, neboť si přišel do obchodu jen ukrátit dlouhou chvíli před autogramiádou a nějaké existenční problémy drobného člověka ho vůbec nezajímají. Navíc si majiteli firmy postěžuje na prodavačovu dotěrnost, a ten jej nemilosrdně propustí.

Nepřipomíná vám to něco? Stejně jako ten naivní poctivý úředníček Pinnenberg s Falladova románu se i my upínáme k různým "spasitelům", kteří nám - stejně jako onen falešný herec z filmu - slibují, že nás zachrání a vyvedou ze všech problémů. Tváří se, že chápou naše těžkosti našich životů a dokáží se vcítit do naší situace. Oni dokáží napravit chyby svých předchůdců a zajistí, aby se nám žilo lépe. Říkají to tak přesvědčivě, že přece nemůžou lhát; oni musí vědět, jak to doopravdy v našich životech chodí a vědí, jak to napravit. Namlouváme si, že když jim budeme důvěřovat, zajistí nám důstojný život a všechno se konečně změní! I my jsme do jisté míry vláčeni osudem a upínáme se k falešné naději, zatímco se blíží pohroma, kterou nám sami připravuji. Naše obyčejné životy je přitom vůbec nezajímají.

Stejně jako postava z Falladova příběhu jsou to falešní herci - umí to jen velmi dobře zahrát. Za poslední léta jsme měli možnost sledovat, jak dobře mají tyto fígle sehrané a kolikrát jim na to voličstvo skočí. Poslední dvě herecké etudy Fialy a Babiše máme ještě v živé paměti, ale třeba si připomenout i ty předešlé - třeba z volebního roku 2010, kdy se k moci dostala z dnešních dnů velmi povědomá sebranka o složení ODS + TOP09 + Věci veřejné. Někteří si nechtějí připomínat, jak se nechali napálit příslibem změny a řečmi, jak nové tváře zatočí s politickými dinosaury a přinesou do politiky nový vítr. Kampaň byla podpořena sexy kalendářem mladých kandidátek VV, z čehož byli někteří jedinci úplně hotoví.

Ještě ani nebyly známy konečné výsledky po sečtení všech okrsků, a hned ten samý volební večer mohlo naivním voličům dojít, jak byli napáleni. Představitelé Věcí veřejných to v přátelském objetí s dinosaury z ODS a TOP09 na chlastačce ve Žlutých lázních řádně oslavili:

Teď je otázka, kolikrát se ještě necháme nachytat. Kdo ze současné nabídky představuje skutečnou alternativu a kdo jen řízenou opozici? Jak máme vědět, že volíme skutečně schopné lidi, co budou skutečně pracovat v náš prospěch, a ne vypočítavé lemply, co si přišli do politiky udělat "zářez" do kariérního životopisu na LinkedInu a zároveň zabezpečit celou rodinu do pátého kolene?

V žádném případě nehodlám nikomu radit, protože své čtenáře považuji za dostatečně sečtělé a inteligentní, aby se rozhodli sami. A za druhé proto, že sám nevím. Kandidátní listiny v jednotlivých krajích jsou tak různorodé, že v ani jednom případě nejde jednoznačně říct, že tahle strana je sázka na jistotu a nemůžete se splést. Na stejných kandidátkách najdete osoby, které statečně čelily covidovému zvěrstvu, společně s lidmi, kteří fanaticky volali po trestech pro neočkované i těmi, kdo měli z covidových kšeftů finanční prospěch. To je celkem zásadní dilema. V jednom kraji můžete s klidem volit důvěryhodnou osobnost, která v těžkých dobách prokázala svou poctivost a integritu, zatímco ve vedlejším kraji za stejnou stranu kandidují postavy, jimž byste to nemohli hodit ani omylem.

Například v našem kraji postavila SPD do čela Jindřicha Rajchla, ale co zbytek kandidátky? Šedé myši, o nichž nikdo neslyšel, i když mají v kolonce zaměstnání uvedeno "poslanec" nebo "zastupitel". K samotné SPD nemám velkou důvěru. Okamura je dle mně pouhý politický podnikatel, který při svém vstupu do politiky nejprve zvažoval kandidaturu za KDU-ČSL a za prezidentku chtěl Miroslavu Němcovou nebo Madelaine Albrightovou. Poté, co zjistil, že prostor na neoliberální pravici je již obsazen a není zde vítán, začal budovat svou novou stranu (nejprve Úsvit, poté SPD) na úplně jiném základě. Dnes sice dovede hezky mluvit o zločinech covidového teroru, přitom během něj nehnul prstem, ani se nikdy nezastal poslanců Volného a Bojka, když byli nezákonně umlčováni v Poslanecké sněmovně.

I samotný Jindřich Rajchl by si měl dát velký pozor na pochlebovače, kteří se kolem něj hemží (nejen) na sociálních sítích. V reálu to totiž může vypadat zcela jinak - lajky a odběry neznamenají skutečné hlasy. Nemám obavu, že by ho politika změnila k horšímu. Je to člověk, který si dlouhodobě stojí za svým a dá se věřit, že tak to bude i nadále. Je to velmi zdatný rétor, ale v jeho řeči se začíná projevovat jistá póza; jeho burcující proslovy téměř k čemukoliv jsou někdy trochu ke škodě věci.

I v případě, že vám je bližší levicový pohled na svět, volba Stačilo! může v našem regionu představovat velký problém. V čele kandidátky dlouholetá europoslankyně Konečná byla silnou propagátorkou vakcíny a za celou dobu se nijak nepostavila covidovému teroru a omezování práv a svobod obyvatel, stejně jako celá KSČM. Na dalším místě Lubomír Zaorálek, což je takový socdemácký Okamura - dobře se poslouchá a většinou s ním i souhlasí, ale když dojde na lámání chleba, sklopí hlavu a ve funkci ministra bude opět poslušně tajtrlíkovat na nějakém dalším Majdanu. Naopak kdo volí v Olomouckém kraji, neměl by vůbec váhat a na lístku Stačilo! kroužkovat Ctirada Musila, Marka Obrtela, případně Hanuše Keclíka. Jiné kandidáty v ostatních krajích si můžete sami prolustrovat zde.

Je vůbec velká škoda, že se nepodařilo udržet nadšení z demonstrace ze září 2022. I díky tomu mají pětikoaliční gauneři stále tak silnou podporu v myslích obyvatelstva, zmanipulovaného mediální masírkou. Opozice i takzvaná alternativa je rozhádaná, neschopná širší spolupráce, každý si hraje na svém písečku a nepřipustí, že by se mohl v něčem mýlit. Lidé nejsou schopni upozadit drobné neshody, aby se domluvili na společném postupu. Stačí jediný odlišný názor, a všichni se urážejí a uzavírají do sebe.

Je už načase přestat z vlastní svobodné vůle udělovat zlodějům, parazitům lukrativní funkce. My si opravdu dobrovolně a svobodně volíme své vlastní zotročitele a vynášíme je do mocenských pozic, s vysokým platem a privilegii, na něž není navázána žádná zodpovědnost. A divíme se, že nám po celé další čtyři roky serou na hlavu. Necháme se pořád zotročovat a okrádat od zlodějů, necháme si od parazitů s vysokými platy a neoprávněnými dotacemi nadávat, že si žijeme nad poměry a pořád se budeme tvářit, že tak to má být? A že oni to s námi myslí dobře a všechno činí jen pro naše dobro? PRO tentokrát už by to Stačilo, co říkáte?

Nebude to jednoduché, oni si své vydobyté pozice jen tak lehce vzít nenechají. Proto ty cenzurní praktiky, vypínání webů, zakládání agitačních a vlivových organizací, jednotky myšlenkové policie KRIT, instalování bachařů typu Foltýna, armádní nácviky "usměrňování průběhu" voleb, otevřené dotování politických stran z kyberkriminality a organizovaného zločinu a dennodenní výplach mediální propagandy. Je docela pravděpodobné, že těsně před volbami, nebo i po nich, může dojít k předem připravené provokaci, která výsledek voleb, ať už bude jakýkoliv, opět otočí v jejich prospěch.

Cosi mi říká, že nás nečeká lehká doba.

<<< Archiv článků | Předchozí článek >>>