Matrix, Hunger Games, nebo Truman Show? Život jako role v simulované reality show, kterou nelze vypnout
Napsala se o tom spousta knih, filosofové na to odedávna hledají odpovědi, kdekdo o tom aspoň jednou za život přemýšlel. Skutečně jsme na tento svět přišli proto, abychom pořádali krysí závody o vlastní přežití? Ženeme se neustále jako naprogramovaní roboti automatizovaně životem, jako by nás někdo posadil na běžící pás: zrození, škola, studium, zaměstnání, kariéra, honba za penězi, rodina, stresy, splácení dluhů, rozchody, nemoci, úspěchy, neúspěchy, únava, smrt. Jaký je smysl toho všeho?
Je snad za tím nějaký předurčený plán, cosi jako scénář, kde je přesně v jednotlivých položkách uvedeno, co nás v životě potká? Jisté zasuté vzpomínky naznačují, že na tom cosi bude. Někteří vnímavější si vybavují zážitky před svým narozením, v nichž se ocitli v jakémsi sále, kde byli schopni se napojit na jakousi galaktickou knihovnu a znali odpovědi na všechny otázky. Zde se mělo údajně probírat vše, co prožijeme ve svém budoucím životě, včetně těžkostí, jimž budeme čelit. Zároveň jsme na vše po příchodu na svět zapomněli, abychom si všechno utrpení byli nuceni prožít "naživo", v "reálu" pozemského života. Skoro jako ti herci v inscenovaných reality show nebo dystopických seriálech, v nichž účinkující bojují pod dohledem režisérů či mocných o přežití. Pokud jsme si opravdu svůj vlastní osud naplánovali předem, v tom případě si někteří z nás dobrovolně naložili pořádné břemeno, zatímco jiní si tady užívají celoživotní bezstarostnou dovolenou.
Odmalička se nám tvrdí, že současná podoba světa je jednou provždy pevně daná a nedá se s tím nic dělat. Musíte si prostě zvyknout, že život je boj, během něhož se musíte podřizovat a důvěřovat autoritám, které vám určí, povinně navštěvovat instituce, kde vám nalijí do mozků správně myšlenky a udělají z vás konformní občany. V dospělosti je pak nutné nastoupit do zaměstnání, abyste se uživili, stoupat po kariérním žebříčku, abyste získali pomíjivou prestiž před svým okolím a zároveň po celou dobu se tvářit, že vás toto šílenství dělá šťastným. Většinu dnů, od rána do večera, trávíte v práci, která se vám protiví, mezi lidmi, které byste dobrovolně nikdy nechtěli potkat ani omylem, za výplatu velkou tak akorát, abyste přežili do té další. Ve zřídkavých volných chvílích, určených k odpočinku vám do mozků dodají "zábavu" ve formě toho největšího kulturního odpadu, abyste neměli čas přemýšlet nad tím, v čem žijete a přešly vás myšlenky, abyste se tomu kolotoči vzepřeli.
Ať vás ani nenapadne, že by podoba vašeho dočasného pobytu na tomto světě mohla mít i jinou, méně uštvanou formu: bez ustavičných represí, příkazů, zákazů, vyvolávání strachu, indoktrinace, za přítomnosti "autorit", rozdávajících "dobré rady" a "životní pravdy" jako dogmata, o nichž je zakázáno pochybovat, bez neustálé přetvářky a vnucování falešných norem. Zapomeňte na to, zkrátka to nelze! Toto je "realita", tak si zvykněte! Okamžitě přestaňte snít, jinak dopadnete špatně. Váš životní úděl je jednou provždy daný, s tím se smiřte. Nemůžete přece chtít, aby se celý svět kvůli vám najednou zastavil, lidé přestali chodit do práce, děti nechodily do škol, nefungovaly úřady a lidé se přestali štvát v honbě za penězi, prestiží a kariérou. Kdyby se odstranilo jediné kolečko v celém mechanismu, celý systém by se mohl sesypat... Tohle může chtít jedině blázen!
Tak moment. Ti, kdo nám takto urputně kážou už po několik generací, dokázali před pěti lety podstatnou část systému ze dne na den téměř zastavit. To, co by každý ještě v únoru 2020 považoval za "nemožné", dokázala globální moc pod záminkou vypuknutí vážné nemoci (kterých tady bylo v předchozích letech a staletích nepočítaně) uskutečnit jedním vrzem na celém světě: zastavit veškerý průmysl, kompletně zavřít školy, úřady, shodit ekonomiku a společenský život. K čemusi takovému nedošlo ani za války. Jak to najednou dokázali? Chyba v matrixu? Jejich pohnutky byly pochopitelně úplně jiné, než že by se trápili negativními následky ubíjející každodennosti a jeho dopadů na lidskou duši a zdraví. Cílem bylo naopak upevnění systému a efektivnější zotročování všeho obyvatelstva. Pro ty vnímavější to byl naopak zásadní okamžik uvědomění: když je možné téměř celý svět doslova "vypnout", jak chatrné jsou potom základy, na nichž stojí všechny "nezvratné" pravdy o podobě naší "reality"?
O tom, co je to vlastně realita a kolik nánosů lží a falše se za ní skrývá, mají vnímavější jedinci vcelku jasno od okamžiku, kdy se na tomto světě ocitli. Pobyt zde, v tomto planetárním blázinci, je velice vyčerpávající i pro silné a odolné jedince, natož pro citlivější duše. Bez naučené přetvářky, schopnosti vědomě lhát a utlumení vlastní intuice a empatie skoro není možné v běžném každodenním životě fungovat. Jsme nuceni poslouchat vnucené autority, přesvědčující nás o tom, čemu vnitřně nevěříme. Jelikož nás o tom samém přesvědčuje i "důvěryhodné" okolí, jsme nuceni se tvářit, že tomu opravdu věříme a pozvolna se pod tlakem přizpůsobovat stádovému vnímání světa. Žádoucí se je zlomit naši vlastní vůli.
Princip, na němž to dlouhodobě funguje, skvěle popsal psycholog a umělec Pjér la Šé'z (vl. jménem Petr Knotek) v nedávném rozhovoru pro Svědomí národa: náš mozek je v útlém věku formátován působením takzvaných autorit, jež nám vytrvale podsouvají, co máme chápat jako správné hodnoty, přestože sám vnímá, že tyto hodnoty jsou pokřivené a neodpovídají tomu, co sám intuitivně cítí. Všichni vám tvrdí, že to, co vám škodí, je pro vás ve skutečnosti to nejvhodnější řešení, které musíte akceptovat. Nikdo se vás nezastane, nikdo se za vás nepostaví, všichni okolo vás přesvědčují, že vaše vnímání je vadné. Jelikož je člověk tomuto působení vystavován opakovaně (a jejich hlasatele je nucen považovat za důvěryhodné), začíná pochybovat o svých původních pocitech, vycházejících z čisté dětské duše. Musí se proto přizpůsobit, jinak by vypadal hloupě. Posléze jste nuceni si přiznat, že sám o sobě nesmíte rozhodovat; o vás rozhodují rodiče, škola, stát, systém.
Pokud tuto indoktrinaci prožijete ve věku, v němž je nemožné bránit se a odporovat, podvědomě ve vás zůstává, že jednat ze svobodné vůle, projevit vlastní názor a postavit se za něj, je velice nebezpečné. Zkušenost vás varuje, že jakýkoli odpor je marný. Ne, není to záležitost dětství, přenášíte si to i do dospělého života. Pamatujete, kolik lidí se během covidové hysterie odvážilo vzepřít absurdním opatřením a omezování vlastních práv, které by ještě týden předtím považovali za zcela nepřípustné?
Tímto brutálním procesem přeformátování nakonec prochází každý nevinný dětský mozek, aby se "snadněji" adaptoval na pobyt ve zdejším blázinci. Stejné prvky Systému - tytéž "autority", pak budou jedince v průběhu života peskovat za to, že je málo aktivní, nedokáže jednat samostatně a bojí se vyjádřit vlastní názor, což je vrcholem absurdity. Rozporuplné pokyny a falešné "životní principy" logicky v duši člověka vyvolávají zmatek s následky různých psychických onemocnění, neuróz a depresí. Léčit vás budou pochopitelně ti samí, kteří vás do tohoto vnitřního zmatku přivedli, takže nemáte žádný důvod jim nedůvěřovat.
Řízený boj o přežití v simulovaném světě?
Všichni jsme nuceni během života nasazovat si jakousi masku. Nejsme sami sebou, ale musíme hrát stanovenou roli, která se od nás takzvaně očekává. Chováme se úplně stejně, jako ti účinkující ve vylhaných reality show, které nám v posledních desítkách let začal servírovat jeden z dalších efektivních nástrojů pro indoktrinaci lidských mozků - televize. Všichni účinkující vědí, že jsou nepřetržitě sledováni a natáčeni kamerami, přesto se tváří, že žijí skutečný život. Ve skutečnosti jen inscenují, hrají své životy, aby zapůsobili na diváky.
A co vlastně děláme každý den my? Přesto, že kolem sebe nevidíme kamery (tedy zatím ne na každém kroku), tváříme se, jako by nás okolí neustále sledovalo a hodnotilo každé naše gesto a vše, co proneseme nebo uděláme. Nasazujeme si masky, protože se bojíme, že ve své přirozenosti nebudeme svým okolím přijati. Děsí nás zkušenost z dětství, kdy nám řekli, že naše intuice a přirozenost je vadná a může nám v očích veřejnosti uškodit.
Samotný "fenomén" televizních reality show je sám o sobě ukázkovým příkladem návaznosti na mechanismus tohoto falešného světa plného komparzistů. Nepřestane mě ohromovat účinnost celého toho systému: Televize (resp. choré mozky jejich vlastníků a programových ředitelů) v zahraničí si vymyslí pokleslou soutěž a naláká do ní hromadu tupých mladých blbečků. Pak se prodá licence do zahraničí, celý cirkus se se vším všudy přesune jinam - a znovu přitáhne identické kopie tupých mladých konzumentů jako předtím. Všude vidíme stádo stejných ovcí, jež lákavá vidina peněz a úspěchu vábí přímo do pasti. Jako by je stačilo přitáhnout magnetem, a už se všichni hrnou za iluzí. Je to přece skvělá příležitost, ukázat světu, že jsme stejní tupci, jako ti na vyspělém Západě (polsky zachód)!
Je dobré si uvědomit, že doba, kdy se v televizi začaly objevovat tyto úchylné televizní soutěže, ukazující šmírování lidského soukromí jako zábavnou šou, se kryje s nástupem sociálních sítí, které totéž permanentní monitorování a sdílení lidských životů zdokonalily v globálním měřítku. O dvacet let později jsme už mnohem dále: kdekdo namontovanou online kamerku u non-stop zapnutého počítače a ve svých profilech na sociálních sítích, vedených stylem policejních složek "dobrovolně" informuje celý svět o každém vlastním prdu.
"Stále nadšenější zveřejňování soukromí patří nejspíš ke konvencím našeho veřejného prostoru. Kuriózně to kontrastuje se zákony na jeho ochranu. Možná, že se do budoucna dočkáme situace, že každý, kdo nedovolí zvědavé kameře vstoupit do svého bytu či ložnice, bude považován za krajně podezřelého, za podivného, za někoho, kdo má co skrývat, protože nežije způsobem života, za nějž by se stydět nemusel. Možná, že se o něj vzápětí začne dokonce zajímat i policie a tajná služba ho automaticky zanese do seznamu extremistů, ne-li přímo teroristů," napsal prorocky publicista Roman Sikora v dobovém článku z Literárních novin.
Jen idiot si může myslet, že pokud je váš byt prošpikován kamerami a sleduje každý váš pohyb, či dokonce u vás po pokoji pobíhá kompletní televizní štáb, že se budete chovat přirozeně. Přesto najdete mezi mediálními "experty" a zkorumpovanými "odborníky" mnoho takových idiotů. :)
"Nevidím důvod, proč dětem bránit ve sledování podobného typu pořadů. Proč bychom se měli zbavovat možnosti ukázat jim jednu tvář reality – ve skutečných prostorách plných živých lidí s čitelnou motivací v podobě opravdických peněz," prohlásila jedna známá sexuoložka v době prvního boomu reality show.
Přední (i zadní) čeští psychologové tehdy přímo nabádaly děti, aby si show zapnuly: "Rozhodně bych z Big Brothera a VyVolených [názvy tv. soutěží z roku 2005] nedělala zakázané ovoce," tvrdila jistá psycholožka z pražské pedagogicko-psychologické poradny. "Tím rodiče odsunou potomka ve školních debatách až někam na okraj a děti mají z vyčlenění z kolektivu velký strach." Přesně o to tady jde: dítě má zažívat takový strach z možného vyčlenění z kolektivu, aby mu nakonec připadalo vhodnější přizpůsobit se chorým mozkům a poslušně se zařadilo do stáda.
Pokud pro tyto deviantní dušeznalce představuje televizní přehlídka úchylů, exhibicionistů, prostitutek, děvkařů a kriminálníků v luxusní vile zjevnou "tvář reality", sdělují nám tím vlastně, v jakém "přirozeném" prostředí se vlastně pohybují. A nejen to: tímto nám vlastně potvrzují, že jejich vlastní životní "realita" spočívá v neustálé přetvářce a schizofrenním prospěchářství bez špetky projevu vlastní vůle. Včetně akceptování perverzních "pravidel" ve stylu boje o přežití, jimiž se soutěžící musí řídit. Zuřivý zápas o vlastní pozici, nutnost sebeprosazování, sobectví, nepřítomnost empatie jsou hlavními prioritami, na nichž i dnes závisí, zda si jedinec vytvoří "prestižní" pozici ve společnosti.
Někteří zvláště vyzrálí jedinci mají dnes možnost sledovat jakousi miniverzi reality show ve vlastním obýváku:
"Rád se dívám na ryby. A když tam máte žraloky, hodíte jim kus masa a oni se o to poperou, je to úžasná podívaná. A já ještě dělám to, že koupím padesát zlatých rybiček, hodím je žralokům do akvária a se synem si před to sedneme... A ta rybička, která zůstane poslední, tak ta si vybojovala právo na život. Tu vylovíme a dáme ji do synova akvária, kde si může žít," popsal sociálně-darwinistické experimenty ve své luxusní vile zápasník Karlos Vémola v rozhovoru z roku 2019 pro Lidové noviny. Syn má jistě skvělou průpravu k přežití do životní džungle, která se může v blízké době hodit.
Tady musí každého napadnout zjevná myšlenka:
Kdo nás hodil sem, do tohoto lidského akvária a s pobavením nás pozoruje, jak bojujeme proti sobě navzájem o vlastní přežití?
Musí to být ohromující podívaná...
Spousta lidí už dnes prožívá celý svůj život jako jednu velkou reality show: s maskou na hubě jako zápas na život a na smrt. Negativistický a konfrontační princip, na nichž všechny reality show stojí, v tomto sledující národ utvrzuje. Můžete si představit, co se může dít, bude-li část takto vycvičeného národa sdílet třeba evakuační prostory v době války nebo přírodní katastrofy. Ve chvíli, kdy je k přežití potřeba naprosté soudržnosti a solidarity mezi jednotlivými členy nechtěného kolektivu, se může chovat přesně dle "návodu", zhlédnutého v televizi: džungle, boj, žádná mezilidská solidarita, žádná pomoc druhým v nouzi. A hlavně půjde o to, kolik svých "konkurentů" kdo vyřadí ze hry: čím méně hladových krků, tím lépe PRO MĚ!
Kult celebrit a touha patřit mezi úspěšné
S mediálně-společenskou indoktrinací se pojí také tzv. kult úspěšných. Celebrit a vítězů, kteří "to" dokázali. Jsou nám předkládány příběhy, které jsou záměrně nastaveny nad všeobecně dostupnou míru. Neustálé sledování skandálů hvězdiček a záhadných zbohatlíků vyvolává v nevědomých konzumentech pocit viny za vlastní nedostatečnost. Ve srovnání se světem úspěšných vyznívají jejich obyčejné životy jako ubohé. Je žádoucí, aby prostý lid v touze přiblížit se těmto nedosažitelným vzorům neustále hnal za falešnou iluzí a tato jejich touha posouvala jejich "nutné" potřeby jako návnadu, nesenou před očima.
Mediální bombardování iluzemi šťastných a bohatých lidiček má za následek zvláštní, do obludných rozměrů rozmáhající se posedlost neustálým srovnáváním a posuzováním cizích životů a svěřováním se detailů z vlastního soukromí. Spousta lidí tráví čas hodnocením a posuzováním druhých místo toho, aby se podívali do zrcadla a žili podle sebe. Proč žijete v tak malém bytě, proč si nepořídíte lepší nábytek, proč si nenajdete lepší práci, proč nevyděláváte více peněz, proč pravidelně nejezdíte na drahou dovolenou, proč nemáte děti, proč své děti špatně vychováváte, proč nemáte bazén na zahradě, proč jezdíte MHD, proč nemáte lepší auto..., podívejte se na ostatní: všichni kolem se mají lépe než vy, copak to nevidíte? Měli byste se sebou něco honem dělat, jinak nebudete platnými členy naší vysoce inteligentní a tolerantní společnosti!
Není divu, že za neustálého dozoru okolí, sledujícího a hodnotícího každý váš pohyb, si člověk připadá jako v simulovaném světě, zobrazeném ve snímku Truman show. Jako by lidé byli od narození až do smrti nuceni akceptovat, že jejich životy jsou a budou pod něčí nepřetržitou kontrolou. Plošný dozor je zabezpečen tím, že lidé se dobrovolně hlídají navzájem. Kdo se snaží chránit vlastní soukromí, je automaticky podezřelý. Tím větší pozornost davu se na něj zaměřuje. Výjimka narušuje pravidla většiny, vyžadující neustálé utvrzování, že žije "správným životem", jako "všichni", tak, jak je "obecně zvykem".
I když vám může být jedno, co si o vás myslí druzí, neboť veškeré srovnávání s ostatními je vám z duše odporné, bohužel právě na neustálém posuzování, nálepkování, hodnocení a ukazování prstem je založen celý stádový systém chování. Pro osoby se zbytky svobodné vůle může pobyt na tomto světě připomínat zlý sen. Je to rovněž součást programu, který nás nuceně udržuje jako štvance a brání probuzení?
Sám jsem si někdy připadal, že některé osoby vstupují do mého života jakýmsi nedopatřením ve scénáři. Z vlastních (skromných) zkušeností mohu říct, že nejvíce tzv. dobrých rad do života jsem (mimo rodičů) musel poslouchat od lidí, kteří o reálný život ani zdaleka nezavadili. Lidé, kteří nikdy nemuseli řešit žádnou krizi nebo existenční problémy, vás poučovali, jak zvládat krize. Zažil jsem hluboké promluvy do duše od osob, které posléze skočily z okna nebo pod vlak. Všemožná doporučení, jak zacházet s penězi a kolik jich vydělávat, jsem hodně často slýchal od lidí, kteří v touze po životě v blahobytu končili v exekucích nebo na ulici. Jiné se hroutili při první sebemenší krizi, jichž obyčejní lidé musejí v průběhu života řešit tisíce.
Rovné příležitosti
Říká se nám, že pokud budeme pilní, samostatní, půjdeme vlastní cestou a budeme na sobě tvrdě pracovat, můžeme se jednou dočkat úspěchu. Nejčastěji posloucháme tyhle pohádky od těch, kdo na cestě k blahobytného životu nikdy nemuseli vynaložit ani zlomek úsilí. Jen ze svého okolí znám několik takových pohádkářů s tučným finančním polštářem od vlastních rodičů, obdržených jako "startovné do života", kteří na cestě ke štěstí nemuseli hnout prstem. Přesto však své okolí léta oblažují příběhy o těžkém údělu, tvrdé práci a využití vlastních schopností, aby došli k velkým milionům, které jim po pravdě přistály na účtu v osmnácti. To vše doprovázeno odsudky "neschopných socek" všude okolo, štítících se riskovat a něčeho dosáhnout.
Osobně tento jev nazývám termínem "zlatá mládež poučuje o těžkostech života". :) Připomínají všemožné "mentální kouče" a "motivační lídry", kteří se rozlezli (nejen) po internetu, se dušují, že si svůj život na vysoké noze zasloužili těžkou celoživotní dřinou: "Vím o čem mluvím, sám jsem do práce chodil skoro tři roky," :) hlásí jeden rozjásaný idiot, který se ve videu chlubí, že se stal milionářem "přes noc" a "z ničeho" (kdo touží ten výrok slyšet, video můžu poskytnout).
"Přiznám se, že se občas nestačím divit, jaké sebevědomí vyzařuje z lidí, kteří vlastně nic moc vlastními silami nevytvořili. Často spíš nic než nic moc. Nepřekonali žádné výrazné překážky, nevydělali těžce peníze na to, co mají a čím se chlubí, nepřevyšují ostatní po mravní stránce. Někdy přemýšlím, na co jsou vlastně hrdí, co je vede k tomu, že se chovají povýšeně."
Psycholožka Eva Martináková v rozhovoru pro Magazín MF DNES
Chlubílci z řad zlaté mládeže přehlušují skutečnou realitu dnešní doby, kdy se dovídáme, že "se svou mzdou vychází jen 43 procent lidí. Plných 46 procent žije od výplaty k výplatě a jedenáct procent s ní nevychází vůbec," jak hlásí aktuální průzkum jisté personální agentury. Nemám důvod tomu nevěřit, ve svém okolí to vidím zhruba stejně, přičemž ti, kdo se skutečně vlastními silami vypracovali k úspěšné kariéře a vydělávají slušné peníze, se tím nijak zvlášť nechlubí, protože jsou zkrátka neustále v plném zápřahu a nemají čas ze sebe dělat šašky. Navíc už jim není dvacet a začínají si uvědomovat, kolik času promarnili v zaměstnání, které už je příliš nenaplňuje. I oni vnímají, že celý život prožili v jakési kleci, z níž není úniku.
Ano, když se dlouhodobě usilovně snažíte, jste schopný, pracovitý, trpělivý, vytrvalý a neděláte velké chyby, můžete to dotáhnout daleko. A zažít tzv. "úspěch". Až to nastane, v tom okamžiku si uvědomíte, že vám to trvalo jaksi dlouho a sebralo hodně sil. Čtyřicítku či padesátku máte na krku, shora se na vás smějí ti, jež se vám smáli úplně stejně před mnoha lety, když jste se z nuly škrábali aspoň o stupínek výše. Dívají se na vás jako na vetřelce, jelikož vy skutečně v jejich prostředí vetřelcem jste. Dostal jste se do pozic, kde jsou zvyklí pouze na své lidi, a ti jsou dosazováni dle jiných kritérií než jsou znalosti, schopnosti, píle či pracovitost. Následný pobyt v těchto sférách připomíná cosi na rozmezí Kafkových románů, Orwellovy Farmy zvířat a prostředím popisovaným v Puzově románu Kmotr. Je vidět, že autoři těchto těchto literárních děl přožívali své osudy ve stejném světě, jako my ostatní.
Po proniknutí do tohoto prostředí můžete rázem zapomenout na všechny vzorce chování, navyklé pracovní postupy a manažerské poučky. Bude pro vás téměř nemožné cokoliv prosadit. Jelikož osazenstvo firmy nebo instituce tvoří z velké většiny rodinní příbuzní, známí, milenci a milenky majitelů, osoby přijaté nebo dohozené po známosti, budou vám neustále dávat najevo, že vy do jejich okruhu nepatříte. Jak třeba chcete "delegovat úkoly" na milenku majitele firmy, která je formálně vaší podřízenou? :) Jakými prostředky vyžadovat splnění zadaných úkolů od dcer, vnuků, spolužáků a kamarádů v osazenstvu podniku, když vám tito bez rozpaků sdělí, že se vám na to prostě vyserou? Co by vám nikdy neprošlo, je jim plně tolerováno. Nic jim nehrozí, neboť mají své jisté a nikdo je nemůže vyhodit. Nemusí plnit zadané úkoly, nemusí dodržovat pracovní dobu, mohou bez jakýchkoli následků provádět aktivity, kterou jsou vám zapovězeny, nakupovat, co se jim zlíbí, nikdy se nemusí předem omlouvat za nepřítomnost v práci, mohou si vzít volno, kdykoli se jim zachce. Mohou si dovolit i postěžovat na svůj plat a dožadovat se jeho navýšení kvůli zvýšenému pracovnímu úsilí a rostoucím životním nákladům na luxusní dovolené. V jejich případě jim okamžitě vyhověno, jelikož majitel nerad riskuje rozpory v rodině a nedopustí, aby jeho blízcí museli omezovat svůj nákladný životní styl. :)
Hovory s vedením jsou v podstatě nemožné. Pokud se ozvete, vždy se vše obrátí proti vám. S čímkoli se mezi řečí svěříte privilegovaným zaměstnancům, okamžitě se to dozví jejich příbuzní a kamarádi v managementu. V takovém případě je lepší nebavit se v zaměstnání s nikým, nemá to smysl. Sice budete za podivína, ale může to snad být horší než za covidové éry, kdy vám ti samí vyhrožovali vyhazovem za to, že jste se ráno odmítli šťárat PCR-jehlami v nose a div, že na vás nevolali policii za to, že jste po chodbě prošli bez roušky? V době covidismu zmizela přetvářka a naplno se ukázalo, jak se naoko "družné a přátelské" vztahy mezi lidmi opravdu mají.
Tehdy se také projevily rozdíly mezi jednotlivými vrstvami lidí - velká část těch na spodním žebříčku konečně začala chápat, že nikdy nebudou rovnocennými partnery těch, jimž se říká "servisní třída mocných". Ti nahoře je nikdy nevezmou mezi sebe. Jsou si dobře vědomi, že oproti nim nemuseli vynaložit ani část úsilí, ani zlomek času vašeho mnohaletého marného snažení, aby se dostali na své pozice. V jejich očích jsme pořád jen tupé socky, protože náš dosavadní život, plný odříkání a protloukání se od výplaty k výplatě, jim vlastně vyhovuje: udržuje nás v neustálé nejistotě a tím i poslušnosti. Záměrem loutkářů je udržovat na společenském dně vrstvu spodiny - lůzy, která nikdy nedostane možnost vymanit se ze svého osudu. Servisní třída jim pak dělá bariéru, aby je tato chátra ze dna neohrožovala.
Lákají je na slib, že když se budou hodně snažit, jednou se snad dostanou na jejich úroveň. Ve skutečnosti o to vůbec nestojí. Pokud se jim to opravdu podaří, berou to jako ohrožení svých pozic. Vládnoucí vrstva a její servisní třída je také jedna taková velká rodina, která mezi sebe málokdy pustí kohokoliv "zvenčí". Takový vetřelec může očekávat házení klacků pod nohy, nerovné podmínky, diskreditace; sebemenší chyba může být fatální. Co se přechází u jiných, vám není tolerováno vám a může vás stát vaši pracně získanou pozici. Na rozdíl od těch, kteří jsou ve vysokých pozicích zabetonováni dlouhodobě (někdy odjakživa) a nemusí se o ně vůbec obávat. Mají jistotu, že Systém se o ně vždy dobře postará. Proto jsou tak sebejistí.
Kamkoli se hnou, čeká je nějaká prestižní pozice s lukrativním ohodnocením a rancem výhod a privilegií. Nemusí o sobě vůbec dávat vědět, nabídky k nim chodí samy. S příklady z poslední doby bych vystačil na několik článků, ale bylo by to úmorné čtení. Stačí jeden za všechny: jeden exemplář radí charakternímu činiteli na Hradě a zároveň za milionové odměny i na významné pražské univerzitě. Vy ostatní se laskavě držte pokynů HR-personalistů o nutnosti flexibility, rekvalifikací, stěhování za prací a zvýšení pracovního úsilí.
"Vždycky když dostaneš chuť někoho kritizovat, vzpomeň si, že všichni lidé na tomhle světě neměli takové výhody jako ty." Francis Scott Fitzgerald
Když přicházíte do styku s osobami z vrstvy privilegovaných, poznáváte hned, jak diametrálně se liší jejich vnímání světa od toho reálného. Na první pohled vás upoutá jejich vlastní omezenost a nedostatek empatie. Opět se to dá předvést na spoustě příkladů, ale nemůžu najít lepší, než ten z roku 2009, kdy jistá poradenská firma zvala na svůj vánoční večírek v době, kdy organizovala masové propouštění z pražského Dopravního podniku. Při té příležitosti si nechala vytvořit pozvánku s rádobyvtipným komiksem, na němž ředitelka firmy, která má na starost vyhazování na dlažbu (v manažerské hantýrce "snižování nákladů, řízení lidských zdrojů a restrukturalizaci procesů"), spílá příchozím, že jdou pozdě na večírek. "To víte, ještě jsme propouštěli v Dopravním podniku," odpovídá radostně druhá postava. O pár obrázků dále již probíhá chlastačka a zaměstnanec objímá ředitelku, která má na svědomí jeho vyhazov z DPP se slovy "Tak vám děkuju, že jste mě pozvali na váš večírek, i když jsem přišel o místo, jste skvělá parta!"
Neskrývaný cynismus osob, které stvořily tuto pozvánku na oslavu propouštění vlastních zaměstnanců, lze chápat jako otevřené doznání tradičního přístupu nekontrolovatelné moci nad zotročeným lidstvem: Musíte být vděčni a děkovat, i když vám šlapeme na hlavu.
Čím to, že se kolem Dopravního podniku z naší metropole točí tolik svinstva?
Někteří lidé si myslí, že když se budou lísat k vlivným a mocným a ošklíbat se nad obyčejnými lidmi, že je pak tito vlivní a mocní přijmou mezi sebe. A že čím více se budou snažit zalíbit svému nadřízenému, řediteli, majiteli, tím mají větší naději na kariérní postup a lepší život. Že z nich budou taky úspěšní, bohatí, vlivní a všemi obdivovaní. Někteří nejsou za celý život schopni pochopit, že se to nikdy nestane. Oni vás nikdy nevezmou mezi sebe. Ani poníženým chováním, servilitou a křečovitou ctižádostivostí se nestanete těmi, k nimž tak falešně vzhlížíte. Zatímco jim podlézáte, oni se na vás nakonec vykašlou a ještě vám na rozloučenou naplují do obličeje. Jako ta agentura z pražského DP. Oni dobře vědí, že vy mezi ně statusově nepatříte, jen vás občas využijí jako užitečného idiota. Je to past.
Vím, že se to mnohým nebude líbit a že budu kritizován za negativismus, ale taková je moje zkušenost z pozorování dění okolo sebe. Netvrdím, že mám konečnou pravdu, někdo jiný může mít pochopitelně jinou zkušenost. Ne vždy ovšem bývají důvodem jiného pohledu životní zkušenosti. Když se někdo narodí do zlaté klece, těžko si vzhledem k odlišné startovní čáře uvědomuje existenci dvojího metru, který zde na každé úrovni, více či méně viditelný, existuje. Resp. jej vůbec nezajímá a nechce o něm vědět. Dokud z něj má prospěch a úspěšně z něj těží, vůbec si neuvědomuje, že jeho prospěch je na něčí úkor. Málokdy bývá během svého života konfrontován se skutečnou realitou a může zažít účinky mezilidské nerovnosti. Pokud jste celoživotně zajištěni a netrpíte starostmi o vlastní živobytí, váš život se skládá ze samých jistot, radostí, úspěchů a luxusních zážitků, těžko pochopíte syrovou realitu.
Jen ten, kdo poznává svět z více perspektiv, zjistí jak špinavá hra se tady hraje. Častý pocit člověka, které své původní sny odsune do zapomnění a ocitl se v kolotoči kariéry v okruhu lidí, které si nikdy nepřál potkat, je zhruba takovýto: "Co tady sakra dělám? Takhle jsem přece život prožít nechtěl!"
Sleduji, jak spousta přemýšlivých lidí začíná uvažovat nad tím, jaký to má všechno kolem nich vlastně smysl. Pořád jsou ale z větší poloviny v zajetí Systému, a proto jejich snaha působí křečovitě. Nemohou najít východisko, neboť v daném rozpoložení to zkrátka není možné.
Někteří alternativci propadají zlaté horečce, jiní zase propagují předražené elixíry. Zvlášť jsem si oblíbil influencery a technologické miliardáře, kteří vám v půlhodinovém videu zaníceně rozprávějí o hledání smyslu života, aby vám nakonec doporučili investice do bitcoinů. :)
Nejsem škodolibý (jen trochu:)), ale neskutečně jsem se bavil, když jsem sledoval, jak tito mistři zvládání všech krizí a znalci celé palety technik pro zbohatnutí za každé situace, začali panikařit v době prvního koronalockdownu na jaře 2020. Jak jsem zmiňoval ve výročním článku o covidovém podfuku, v prostředí obchodu a průmyslu se již v roce 2019 otevřeně hovořilo, že svět vbrzku zasáhne velká ekonomická krize. Hvězdy naší internetové elity ale zřejmě nic netušili, a tak prožívali upřímný šok a nabádali lidi, ať se raději preventivně bojí předem ("Člověk by se měl chovat, jako by ten virus už měl. Snažím se lidem nepodávat ruku, snažím se držet odstup.").
Všiml jsem si, že ti samí dnes zadávají umělé inteligenci otázky o smyslu života. Výsledek je, že jsou zase o něco více šokováni než tehdy. A není divu. Tohle může s některými polo-probuzenými jedinci doslova seknout.
Umělá inteligence jako řízený nástroj Systému?
Shodou okolností vydal kolega Antivirus ve stejnou chvíli obsáhlý článek na obdobné téma (Role AI v Agendě a v manipulaci a zotročování lidí), totožným otázkám se ve stejnou chvíli věnuje i seriál Lipového listu Je to samozřejmě jenom náhoda jako všechno kolem nás, tomu musíte věřit. :)
Článek z Antiviru přináší rozbor odpovědí umělé inteligence sítě X Elona Muska, zvané Grok, a to na otázku, kterou si klade i můj článek, byť v něco "civilnější" verzi: Není naše planeta jednou velkou farmou jakési neznámé entity, která řídí naše životy a dění na tomto světě od jeho počátků?
Kdo čte můj web delší dobu, tuší, že odpověď mě ani tak nepřekvapila, (viz Editorial) jako spíše to, jak je celý Systém do detailů promyšlen a zkonstruován. A že jakýsi "idiotský" počítač poskytne podrobný rozpis základů managementu fungování celého mechanismu. Od A do Zet, přesně v jednotlivých bodech, včetně řízení lidských emocí, potlačování odporu, spouštění válečných konfliktů i jejich utlumování a záměrného poštvávání lidí proti sobě navzájem. Je to velmi náročné čtení a všechny body v odpovědích jsem ještě zcela nepochopil a nestihl promyslet (hujerovsky řečeno: I já jsem s tím měl problém!:)).
Hloupá otázka: Je toto opravdu pouze "počítač"? Pro lidský mozek je to opravdu těžké pobrat. Snad jedna z prvních myšlenek, co mě napadá: Nemá samotné odtajnění této vyspělé verze umělé inteligence v roce 2022 souvislost s masovým "očkováním" mRNA jedy o rok dříve? Nenavazují náhodou na sebe tyto dva procesy? Co nálezy podivných struktur, podobných elektronovým čipům v tělech očkovaných? Nesouvisí...
Na této planetě zjevně působí jakási nepřátelská entita a ona umělá inteligence (nebo spíše to, co z ni bylo před lety odhaleno navenek) je pravděpodobně jejím médiem nebo nástrojem - převodovou pákou. Kde je pravda zatím neumíme dohlédnout.
Kdosi s námi evidentně má jakési záměry, které zjevně nejsou přátelské a my bychom se tím měli vážně zabývat, kdo to je a co vlastně plánuje. Musíme se na moment zastavit v každodenním "samopohybu" s cílem uštvat se k smrti a řešit důležité věci. V běžné rutině povinností a starostí nám uniká celek a varovné signály si neumíme dát do souvislostí. Vidíme jen nesmyslné hemžení s jediným cílem: nevybočit z davu, pokračovat v onom bezúčelném závodě o udržení vlastní, předem určené pozice ve stádu a - přežít. Spíš je to boj, jak se odsud co nejdříve vytratit.
Stejně tak to vyjádřil geniální britský ilustrátor Steve Cutts v minifilmu Happiness (Štěstí), v němž lidstvo v jeho každodenních činnostech představují myši. Od ranní bitvy ve vlaku do zaměstnání, každodenní dopravní zácpy, nákupního šílenství, instantní zábavy, fyzického vyčerpání, léčby zázračnými farmaky, která jim dají chvilkovou iluzi štěstí, až nakonec opět skončí v pasti rutinního zaměstnání z nutnosti vydělávat prachy. Úplně stejně je v pasti lapeno celé lidstvo. Vychutnejte si zejména pasáž, v níž se utrápený myšák šourá do lékárny pro farmakum Happiness s logem farmafirmy Happimeds na pozadí.
O tvorbě Steva Cuttse a jeho ilustracích a videích s existenciálním podtextem jsem se již zmínil ve starších článcích. Připomínám jeho kresby, použité v Mobyho klipu Are You Lost In The World Like Me?, s mrazivou realitou zobrazující ovládnutí člověka technologiemi a sociálními sítěmi.
Nebo příběh In the Fall (V pádu) o človíčkovi, který padá z mrakodrapu a přitom se mu promítá jeho fádní pracovní život, kterým Cutts v roce 2012 debutoval. Kdo má Facebook, ať se podívá na také jeho profil, kde uveřejňuje své krátké videoanimace. Je to jedna z mála stránek, kvůli níž má cenu na tuto toxickou síť zavítat. Například tento reel je tak výstižný, že mnohým určitě připomene mnoho situací z vlastního života.